Rozhovory z vejšky – Nikol Žižková

Poznejte příběh Ženy mezi muži. Jak se z překladatelky stala technička, jaké zkušenosti jí přineslo proděkanování nebo jaké má zajímavé koníčky, vše a mnohem více se dozvíte v novém rozhovoru s docentkou Nikol Žižkovou, z Ústavu technologie stavebních hmot a dílců FAST VUT. Pusťte si rozhovor ještě dnes!

Kde jste studovala na střední škole? Je mi jasné, že vysoká byla určitě u nás na FASTu, ale přišla jste z gymnázia nebo z průmyslovky?

Přišla jsem z gymnázia a v podstatě jsem se na stavárnu dostala až na základě praxe. Po gymnáziu jsem chtěla studovat psychologii, což ku prospěchu všech nedopadlo, takže jsem rok pracovala ve stavební firmě. Pracovala jsem tam jako překladatelka, protože jediné, co jsem po gymnáziu uměla, díky mým letním pobytům v Německu, byla němčina a tato stavební firma hodně stavěla v Německu.

Začala jsem pracovat tedy jako překladatelka, ale abych to mohla překládat, tak jsem se musela trošku zorientovat ve výkresech a naučit se něco málo o stavařině. Po roce jsem si řekla, že to vlastně není vůbec špatné, protože to je obor, který má perspektivu – stavět a opravovat se bude neustále, tak moje volba byla jasná.

Když jste přišla na vysokou školu, počítala jste s tím, že zůstanete a budete i učit?

Vůbec, ani náhodou. Tím, že jsem tu němčinu docela udržovala i na vysoké škole, tak jsem už celý 5. ročník pracovala u studia na částečný úvazek pro švýcarskou firmu, která měla centrálu ve Vídni, a my jsme byli taková odnož v Brně. Byla jsem rozhodnutá, že akademická půda je něco, co mi nebude dál vyhovovat, a proto jsem samozřejmě po státnicích pracovala ve firmě na plný úvazek.

No ale po roce jsem si to zase rozmyslela a říkala jsem si, že ono to studium není úplně špatné. Vzhledem k tomu, že jsem měla studijní výsledky docela dobré, oslovila jsem svého bývalého vedoucího diplomové práce, což je současný pan děkan Drochytka, jestli by mě nevzal na doktorské studium. Udělala jsem přijímačky a byl to úplně úžasný pocit. U Švýcarů to bylo perfektní, měla jsem skvělého šéfa, skvělý plat, ale prostě to tam bylo nalajnované. Tam všechno fungovalo perfektně, ale cítila jsem se tam jak v krabičce a vůbec to pro mě nebylo komfortní. Když jsem se vrátila zpátky do školy, tak ten první den ve škole byl zase jako závan svobody, pohody, byl to návrat k něčemu, co jsem potřebovala.

Momentálně jste na oboru M. Máte také vystudovaný tento obor?

Za nás se tomu říkalo „kombinované Ečko“. Byla jsem na oboru E, ale byl to obor průmyslová stavební výroba, takže jsme měli základ stejný jako na oboru E a od třeťáku jsme měli také předměty z oboru M. Státnice jsme dělali jak z hmotařských, tak z ekonomických předmětů a tím pádem jsem měla při návratu možnost, vrátit se na hmoty. Samozřejmě jsem musela něco dostudovat v rámci doktorského studia.

Ty zkoušky, na které jsem se musela připravit, mě donutily si dostudovat část toho, co jsem v porovnání s klasickými Mkaři neměla. Ale protože tam byli všichni úžasní a skvělí, tak jsem měla velice rychle možnost si vše dostudovat. Vůbec toho nelituji, že mám tuto variantu studia, která tady už nefunguje.

Takže když jste se vrátila ke studiu, tak jste šla rovnou na obor M?

Ano, šla jsem na hmoty s tím, že jsem věděla, že se tam dělá výzkum na hmotách. Je tam už léta orientovaný výzkum na to, čemu teď říkáme eco-friendly produkty, což mi bylo blízké. Pocházím z rodiny biologů, ekologů, takže to bylo pro mě velmi sympatické a měla jsem tu úžasnou možnost, že hned v rámci doktorského studia jsem byla zapojena do výzkumného projektu, kde se tato témata řešila a následně vlastně po dodělání doktorského jsem dostala nabídku zůstat ve škole jako asistentka.

Vy jste se zmiňovala o těch státnicích. A my jsme teď měli státnice inženýrů, tak by mě zajímalo, jak jste oslavovala Vy, když jste zvládla státnice?

No já jsem úplně moc neoslavovala, protože jsem chodila do práce. Což znamenalo, že jsem potřebovala být na druhý den fit, tak jsem úplně velké oslavy neměla. Co jsem si pak ale užila a je mi strašně líto těch ročníků teď, které tady tohle kvůli covidu neměly, tak jsem si užila promoce. Můj šéf mi dal na promoce volno a na druhý den jsem mohla přijít později. Takže jsem si to užila s rodinou a s kamarády. Bylo to úžasný.

Když byl pan profesor Drochytka děkanem ještě za minulé období, tak jste byla proděkankou pro vnitřní a zahraniční vztahy.

Ano.

Jak jste se dostala do takové pozice?

Tím, že mi to bylo nabídnuto a musím říct, že v první chvíli jsem se zasmála, že je to príma, ale že to nemůže být míněno vážně. Pak jsem o tom přemýšlela a říkala jsem si, že to teda zkusím, protože to jsou nové věci a výzvy, a to mě baví.

Byl tam taky ten zajímavý aspekt toho, že to bylo pro zahraničí. Já velmi ráda cestuji, velmi ráda poznávám jiné kraje, lidi a kultury, takže to bylo něco, co mi přišlo velmi sympatické, co rezonuje také s mým nastavením a byla to pro mě velmi užitečná a zajímavá zkušenost.

Jak se cítíte, jako vysoce postavená žena mezi muži? I když je to ve stavařině už lepší, protože u nás už studuje více holek, tak je to pořád bráno jako chlapský obor. Jako ženu by mě zajímalo, jak vnímáte svoji pozici a s jakými názory jste se již setkala.

Musím říct, že je obecně akademická půda velmi tolerantní. Nemyslím si, že by se tady tyto rozdíly, jestli jste muž nebo žena, vyskytovaly.

Každopádně si myslím, že trošku to ty ženy mají těžší. Vidím to na mnoha pozicích. Počítá se s tím, že když žena bude mít děti a rodinu, tak se nebude moci práci věnovat tak jako muž. Ale já mám teda úžasné kolegy a v podstatě tady, ani na univerzitě u nás ani v zahraničí – docela často se snažím vyjíždět v rámci Erasmu a dalších mobilitních programů – jsem se nikdy nesetkala s tím, že by byla negativní reakce na ženu.

Například, když Asiati mají napsáno jméno Nikol Žižková, tak pokud tam nenapíšete vyloženě „žena“, tak oni neví, kdo přijede. Nezažila jsem, že by někdo byl vyloženě překvapený, nebo negativně reagoval, když se tam objeví žena – tuto zkušenost nemám. Jsem strašně ráda za to, že mám kolegy, kteří jsou skvělí, a naopak bych řekla, že jsou takové chvíle, kdy si to v tom mužským kolektivu opravdu užiju. Třeba když jedete na konferenci a vezmou vám kufr anebo vám podrží dveře. Když se jde na oběd a kupuje se pití nebo něco, tak prostě „lady first“. Díky bohu zatím nemám tady tuto negativní zkušenost, byť se pohybuji většinou v kolektivu mužů.

Možná je to dáno zázemím z rodiny. Mám 3 bratry, takže jsem zvyklá na to, že kluci fungují trošku jinak a přemýšlí trošku jinak. Některé věci jim je potřeba vysvětlit nebo předložit jinak, než byste to říkala kamarádce, nebo obecně ženě. Když se s tím naučíte pracovat, když akceptujete, že jsme nějakým způsobem rozdílní, tak si myslím, že to může být hrozně fajn a vůbec to nemusí být problém.

Takže ani v praxi jste se s ničím nesetkala?

Když jsem nastoupila na doktorské, tak jsem i v létě jezdila, když to šlo, na stáž nebo na zahraniční pobyt. A i tam jsem pracovala v jiné Německé firmě a taky jsem s tím vůbec neměla problém. Musíte podat ten stejný výkon jako muž, to ano. Kdybych se začala vymlouvat na to, že něco nemůžu, protože jsem holka, tak by to asi bylo horší. Ale v oboru, který dělám já, tak tam nikdy problém nebyl a jsem za to strašně vděčná.

Potkala jsem se při auditu na rektorátě s ženami z celého VUT, kde byla i kolegyně ze strojní fakulty, která když popisovala svůj negativní zážitek, jak jí chlapi dávali, lidově řečeno, sodu, jak jí nepomáhali, jak jí škodili, jak si to užívali, když měla problém… U nás nevím o žádné kolegyni, že by s tím někdy měla problém a ani co jsou kamarádky, kolegyně, bývalé spolužačky v praxi.

Na oboru M jste aktuálně vedoucí oboru?

Obory se zrušily, takže teď máme studijní programy. Momentálně jsem garant studijního programu a vedoucí dobíhajícího oboru.

Jelikož jste zmiňovala, že máte blízko k ekologii, tak budete tomu teď nějak přizpůsobovat třeba studijní program?

Určitě. Naši studenti se seznamují s klasickými materiály, které se používají a teď díky rostoucím ekologickým požadavkům – je před námi Green Deal, který kdyby byl v té podobě, v jaké je navržen, tak to bude znamenat revoluci napříč všemi odvětvími včetně stavebnictví –princip ekologie, recyklace, cirkulární ekonomiky, a to co s tím všechno souvisí, se postupně dostává do všech součástí od keramiky až po beton.

Jsou to teď nové výzvy. I v praxi se pracuje na tom, abychom byli co nejmíň škodliví vůči životnímu prostředí, abychom například co nejvíc recyklovali, řešíme „COčka“, s čímž máme ve stavebnictví problém, ale stavebnictví zase umí využít celou řadu odpadů z jiných odvětví, a to velmi efektivně. Ať chceme nebo nechceme, tak ekologie se nám v podstatě dostává nejenom do našeho oboru, ale do všech oborů, které tady máme.

Nejsem nějaký eco-fanatik, ale určitě to, co se nazývá aplikovaná ekologie a průmyslová ekologie, můžeme využít takovým způsobem, aniž bychom úplně nenarušili pořádky. Prostor k tomu je, my ho jenom nevyužíváme. Vidíme celou řadu příkladů v zahraničí, kde už jsou krok před námi a funguje to.

A vidím to i na studentech – jeden z předmětů, které učím, je Ekologie ve stavebnictví – pár let zpátky byla recyklace taková, že se třídily jen základní věci. Teď už se nám dostávají na školu generace, které mají recyklaci jako automatickou věc, už nehodí tu PET láhev do směsného odpadu, protože to mají jako zvyk. Myslím si, že užitná ekologie prorůstá napříč společností a v oblasti stavebních materiálů se to určitě projevuje taky.

Jaké jsou Vaše plány do budoucna na naší fakultě. Byla jste proděkanka, tak mě napadlo, jestli Vám někdy nepřišlo na mysl, že byste zkusila dělat i děkanku.

Tohle je strašně důležitá a potřebná funkce. Není to povolání, to je poslání a já to vidím i u, teď už bývalého děkana, pana profesora Bajera, který byl taky výborným děkanem, tak i kolegové proděkani, jak jsou všichni zahlceni administrativou. Člověk, když s tím nepracuje, tak si to nedokáže ani představit, jak pořád někde něco vyplňujete, posíláte, denně vám přijde 100 mailů, na které musíte reagovat. Ta operativa, administrativa a byrokracie je tak strašně obsáhlá, aspoň z mého pohledu, že je pak hrozně těžké mít čas na nějakou kreativní činnost, posunovat věci dál, řešit nové věci, řešit nové výzvy. A už téměř vůbec vám pak nezbývá čas na nějaký osobní život, volný čas a podobně.

Z tohoto důvodu jsem nechtěla ani pokračovat jako proděkanka, byť mi to bylo nabídnuto, tak jsem to s díky odmítla a pan profesor Bajer to pochopil, protože jsem se chtěla vrátit ke svým koníčkům. Chtěla jsem se vrátit ke sportu a k tomu, co mě baví a když děláte takovou funkci, tak jste v podstatě pořád na mailech a musíte pořád reagovat.

Co mi přišlo teď v covidu úplně šílené, je to, jak se zkracují termíny na reakci. To, co jste předtím mohla poslat za 14 dní, teď musíte poslat do druhého dne. Podmínky se mění, nikdo nic pořádně neví. Bylo to tak intenzivní a chaotické, že teď když se na to takhle podívám, tak v tuto chvíli nejsem přesvědčena, že mám energii na to, to zvládnout.

A ještě, já když něco dělám, tak to samozřejmě udělám nejlíp, takže si všechno udělám radši sama, než abych to po někom opravovala. Snažím se s tím nějak pracovat, odnaučit se to, ale to je další věc, kterou bych sama sebe zabíjela. Z těchto důvodů si myslím, že jsou určitě vhodnější kandidáti, kteří tuto pozici zvládnou a nebude je to drtit tak, jak by to drtilo mě.

Když jste teď vedoucí studijního programu, tak to je přece taky hodně práce.

V tuto chvíli to není tak hrozné. To, co bylo hrozné a opravdu jsme na tom seděli celé prázdniny byla akreditace. Tisíce karet, vypisovat sebehodnotící zprávy a ze všeho se tiskne velká zpráva. Musíte to pečlivě všechno projít, publikace atd. Je to taková jako nárazovka a musím teda říct, že obdivuji pana proděkana Jandoru, který to po nás ještě všechno četl, opravoval, radil nám… Prostě byl úžasný.

To byla hrozná činnost, protože je toho docela dost a musíte tam opravdu pečlivě všechno pro Národní akreditační úřad vypsat a musíte tomu věnovat pozornost. V tuto chvíli většina problémů a nestandardních situací, které vznikly, se týkaly zejména našeho Ústavu technologie stavebních hmot a dílců, který je nosným ústavem oboru. Se všemi kolegy jsme vždycky našli řešení – na kolegy si nemůžu stěžovat, mám kolem sebe úžasné lidi, kteří chtějí dělat věci nejlíp, jak můžou a vždycky mají snahu najít řešení. Malé přesahy do ostatních ústavů jsme také vždycky vyřešili. Takže to z mého pohledu není tak náročné, protože komunikuji s lidmi, které dobře znám, vím, co od nich můžu čekat a vím, jak rychle umí reagovat a podobně, takže se mi s nimi spolupracuje moc dobře.

Podle toho, co jste právě všechno řekla, jste podle mě časově vytížený člověk a máte určitě řadu projektů. Jak například relaxujete?

Určitě sport, já mám ráda H₂O ve všech jejích podobách, takže mám ráda vodu, oceán, surfování, ale taky mám ráda hory, takže ráda lyžuju, snowboarduju, nebo jsem na běžkách. Pobyt venku je to, co já upřednostňuji, protože mám pocit, že jsem pořád někde zavřená, takže hory, moře a obecně cestování je záležitost, která mi umožňuje nejenom relaxovat, ale taky se zpátky poskládat. Jak říká paní profesorka Hogenová – usebrat se a utřídit si hodnoty, na které tady v tom laufu nemáte čas.

Mně osobně to taky dává nadhled a toleranci k tomu, že jsou lidé různí, etnika různá, prostě je to něco, co určitě v mém případě velmi pomáhá. Taky ráda kreslím a když to jde, tak modeluji a teď bych se chtěla vrátit k sochání, takže doufám, že se mi to povede, protože to jsou věci, které mě baví.

Jak jste se dostala k modelování a sochařství?

Já jsem k tomu byla vedená odmalinka. Chodila jsem do výtvarky. Můj dědeček byl výborný výtvarník, můj otec taky uměl velmi dobře kreslit, takže to nějak máme v rodině. Odmalinka jsem se tady tomu věnovala a je to pro mě způsob odpočinku. Ale nemůžu mít teda jenom jedno – na to, abych si mohla kreslit a dělat věci, tak už musím být v určité fázi vyklidněnosti a do té mě dostane právě ten sport. Když je úplně nejhůř a já se potřebuji rychle vyklidnit, tak si dám 2–3 rychlejší kolečka v Lužánkách, pak přijdu domů a už je mi všechno úplně jedno, protože jsem ráda, že jdu a dostanu se rychle na tu úroveň, která je na další fungování vhodná.