Rozhovory z vejšky – Alena Tichá

Po letní pauze se opět vrací Rozhovory z vejšky! I nadále budeme přidávat názory, cesty a vzpomínky našich zpovídaných jednotlivců sem, mezi Vás.
V předchozích rozhovorech jsme vyzpovídali například docenta Šuhajdu, profesora Drochytku anebo samotného děkana naší fakulty, dnes zveřejňujeme rozhovor s docentkou Alenou Tichou.

Byla jsem první žena na Fakultě stavební, která při akademických obřadech oblékala talár, zmiňuje se v rozhovoru paní doc. Ing. Alena Tichá Ph. D. z Ústavu stavební ekonomiky a řízení.

Jakou jste studovala střední školu? Byla jste už zaměřena na stavebnictví? Co Vás na tomto oboru lákalo?

Na střední školu jsem dělala přijímačky dva dny po návratu naší rodiny z Egypta, kde jsem absolvovala čtvrtou, pátou a pak i osmou a devátou třídu základní školy. Tu v Káhiře zřídilo ministerstvo školství České republiky pro děti expertů, kteří vyučovali na káhirské univerzitě MTC. Střední školu jsem studovala v Brně na jednom z tehdy nejlepších gymnázií na Koněvově (dnes Vídeňské) ulici. Zde jsem studovala matematicko-fyzikální třídu, kde jsem měla vynikajícího učitele fyziky i matematiky. Náš třídní učitel, pan profesor Veverka, nás tak vycvičil, že většina třídy šla na technické školy a zbytek na medicínu. Takže jsem se rozhodovala mezi Fakultou elektrotechnickou a Fakultou stavební, protože tatínek byl elektro inženýr a maminka stavební inženýrka.

Nakonec jsem se rozhodla pro Fakultu stavební, bylo mi to bližší. Maminka zde učila na Katedře ekonomiky, organizace a řízení staveb, z níž postupem času vznikly dva ústavy: Ústav stavební ekonomiky a řízení a Ústav technologie staveb. Váhala jsem mezi oborem Konstrukce a dopravní stavby (K) a oborem Vodní hospodářství a vodní stavby (V). Ve hře byl i obor Technologie stavebních hmot a dílců (T). Nakonec jsem se rozhodla pro tu vodu.

Proč jste si vybrala obor V?

Vodu jsem si zvolila, protože mi připadalo, že tam bude méně matematiky a fyziky. Že tam bude trošičku přírodní pohled na celé stavebnictví a že to bude odlehčení od matematiky a fyziky, kterých jsem už z gymnázia měla dost. I když jsem to uměla dobře a maturovala jsem z toho výborně, tak jsem usoudila, že zkusím trošičku uhnout jiným směrem.

Na vodě jste absolvovala i inženýrské studium?

Studovala jsem obor Vodní hospodářství a vodní stavby. Tehdy ty obory byly všechny koncipovány od prvního ročníku jako inženýrské, takže jsem nastoupila na obor V a se stejnými spolužáky jsem studovala až do posledního pátého ročníku. Bylo nás na oboru asi sto. V té době nebylo žádné pozdější rozdělování oborů, v žádném případě, okamžitě na obor a studovat pět let, žádné bakalářské studium. Byli jsme rozděleni do studijních skupin a každá měla svého vedoucího učitele a také vedoucího učitele ročníku. Studiem nás tedy tehdy v těchto rolích provázeli pan docent Vlastimil Stara a pan inženýr Otta Podsedník.

Když jste studovala na fakultě, směřovala jste k tomu, že tady budete učit?

K tomu, že zůstanu na této fakultě přímo ne. I když od malička jsem chtěla být učitelka, protože oba rodiče byli vysokoškolští učitelé. V tom prostředí jsem vyrůstala. Můj tatínek vyučoval na Vojenské akademii Antonína Zápotockého a moje maminka učila tady na fakultě.

Měla jsem k tomu velmi blízko. U nás doma se neustále diskutovalo o výuce, výzkumu, publikacích, ale já jsem původně chtěla být učitelka základní školy. Chtěla jsem učit prvňáčky, ale tehdy moji rodiče řekli, že to pro mě nebude to nejlepší a ať jdu na vysokou školu na techniku, že uvidím, že se k tomu učení dostanu, no a dostala.

Jaká je Vaše nejoblíbenější vzpomínka na studentská léta?

Tak především úžasná vysokoškolská studia. My jsme byli kamarádi i mezi všemi fakultami. Jezdila jsem na pionýrské tábory jako vedoucí a ty pořádali většinou lidi z Fakulty strojní. Díky mým spolužákům a posléze i manželovi jsem znala lidi z Fakulty elektrotechnické a pochopitelně i z Fakulty stavební. Doba studia na VUT patří k tomu nejpěknějšímu období, které jsem prožila.

Možná i díky tomu, že jsme si již ve čtvrtém ročníku studia s mým manželem pořídili syna. Nebyli jsme jediní. Na vysokých školách tehdy bylo celkem běžné, že studenti měli rodinu a děti v posledních ročnících. Bylo totiž z čeho žít. Měli jsme jak studijní stipendia (oba nejvyšší), tak stipendia sociální. A nebyly to malé částky.

Bylo v té době na fakultě nějaké ekonomické zaměření?

V té době ne, já jsem nastupovala na fakultu v roce 1975 a to tady žádný obor E neexistoval. Obor Ekonomika a řízení stavebnictví (E) vznikl na fakultě až v roce 1980. Jedním z prvních absolventů byla naše současná vedoucí, paní docentka Jana Korytárová.

Jaká byla Vaše největší komplikace v praxi?

Když jsem projektovala vodojem Knyk u Havlíčkova Brodu, projektovala jsem ho z panelů spiroll. Byl to zemní vodojem, tak jsem si tam pěkně naprojektovala potrubíčko v armaturní komoře – no a ono šlo uprostřed dveří, které vstupovaly do armaturní komory. Zažila jsem pak takové ty situace, kdy vám ze stavby volají: „Prosím Vás, který pitomec tady to naprojektoval?“.U projektantské činnosti jsme zažili fůry takových věcí, protože ti lidi na stavbě vidí nedostatky projektů při realizaci.

Jak jste se dostala k oboru E – Management stavebnictví?

Tak to je taky zajímavé. My jsme tehdy všichni, kteří jsme končili vysokou školu, chtěli jít co nejrychleji do práce. Chodili jsme do školy x let od základky a neměli jsme šance pracovat při studiu, maximálně o prázdninách. Taky jsem chtěla jít rychle pracovat, a tak jsem nastoupila do firmy, která se věnovala projektování a realizaci vodních staveb.

Postupně jsem se dostala do projekce, která sídlila naproti Fakultě architektury na Poříčí a tam jsem projektovala protlaky, vodovodní řady i vodojemy, dokonce jsem je vytyčovala v terénu podle vlastních projektů. Nejzábavnější byla historka, když jsem vytyčovala vodovodní řad v blázinci v Černovicích. Dostala jsem k ruce jednoho člověka – taky byl pacient blázince. Když jsme na dvoře spolu vytyčovali vodovodní přípojku, tak tam na mě pokřikovali blázni z oken přilehlých domů: „Paní odkud jste?“ Já říkám: „Z Vodohospodářských staveb!“ a oni: „Takové tu taky máme!“. Tak dosud nevím, zda ten můj pomocník taky nebyl původně z Vodohospodářských staveb. No, nepřiznal se mi. Ale možná, že mi jen předpovídali budoucnost, nevím.

Pak se nám narodila dcera a odešla jsem na roční mateřskou dovolenou. Po ní už jsem se do té projekce nechtěla vrátit. Nebylo to to, co bych chtěla dělat. Přece jenom jsem pořád směřovala k tomu, že chci někomu něco vysvětlovat, nebo být tam, kde lidé něco připravují pro následnou realizaci staveb. Takže jsem po mateřské dovolené získala místo v inženýrské organizaci, tam mě to celkem lákalo. Nastoupila jsem do firmy ÚRS (dříve Ústav racionalizace ve stavebnictví) na Šumavskou ulici a začala jsem dělat ceny stavebních prací. Pracovala jsem na třech cenících stavebních prací: Podlahy a obklady z kamene, Podlahy vlysové, parketové a povlakové a ceník Zasklívání. Tyhle ceníky jsou „moje“, vytvořila jsem je v 80. letech spolu s pracovními skupinami lidí ze stavebních podniků a takhle jsem se postupně dostala do ekonomické problematiky.

Potom přišel rok 1990 a další změny. Ústav racionalizace se změnil z prodloužené ruky Ministerstva stavebnictví na státní podnik a postupně se převáděl do soukromých rukou, což vedlo k redukci pracovníků a jejich přesunům. Tak jsem našla odvahu a přihlásila jsem se do výběrového řízení dnešního Ústavu stavební ekonomiky a řízení. V roce 1990 jsem se dostala na školu, získala moje vysněné povolání, dokonce jsem mohla učit něco, co jsem v praxi dělala. A byla jsem moc ráda, že sem můžu nastoupit. Můžu říct, že od roku 1990 do roku 1995 to bylo moje nejkrásnější povolání, byla jsem tady moc ráda.

Proč období 1990–1995?

To bylo období kreativní, tvůrčí. Měli jsme ohromné pole působnosti při sestavování studijních plánů. Budovali jsme vlastně zcela nově ekonomický obor. Vše se měnilo, liberalizovala se ekonomika – ceny, mzdy, daně. Studenti měli obrovský zájem tyto věci studovat. Práce na Ústavu stavební ekonomiky a řízení pod vedením pana docenta Bohumila Puchýře byla prostě jedním slovem úžasná. Nemohu zapomenout na skvělé kolegy, kteří mi velmi pomohli etablovat se na ústavu i na fakultě. Ráda vzpomínám zejména na paní inženýrku Amálii Hejdukovou. Byla tajemnicí ústavu a díky ní byla na ústavu ohromná pohoda.

Po roce 1995 se však začaly zvyšovat požadavky na kvalifikaci. Začalo se hodně sledovat, jak kvalifikovaní a titulovaní jsou lidé na katedrách, a v podstatě několik z nás začalo studovat Ph.D. Já jsem udělala doktorát na Ústavu soudního inženýrství, k čemuž mě přivedl pan profesor Albert Bradáč. Dlouhou dobu jsem se věnovala zpracování znaleckých posudků v oblasti kalkulací cen a rozpočtování. V roce 1993 jsem byla jmenována soudním znalcem v tomto oboru. Ve spolupráci s Ústavem soudního inženýrství jsem pracovala v oblasti oceňování staveb ve výstavbě, oceňování nemovitostí a oceňování při řešení určitých sporů v rámci výstavby.

Dalo se v 90. letech studovat doktorské studium i na E?

Náš obor měl poměrně velké problémy se získáváním kvalifikací. Takže v té době, kdy jsme my učitelé začali studovat Ph.D., abychom zvýšili kvalifikační úroveň našeho pracoviště, se u nás na oboru doktorské studium nedalo studovat. My jsme museli získávat kvalifikace Ph.D. na jiných ústavech. Dalo nám to moc práce a několikrát jsme i ztratili tyto akreditace, pak jsme je opět nabyli a tak dále. Byl to velký boj, protože v době, kdy jsi buď technik nebo ekonom a nic mezi tím, bylo velmi těžké probojovávat vůbec tento obor.

V 90. letech šlo hlavně o to, zůstat na této fakultě a udržet tady obor, který se tehdy jmenoval Ekonomika a řízení stavebnictví. V čele oboru stál v té době pan docent Bohumil Puchýř, který nám svým nadhledem a optimistickým přístupem umožnil proplout úskalími.

Velkou zásluhu na upevnění pozice oboru E na fakultě má pan profesor Petr Štěpánek. Poté, co se stal děkanem Fakulty stavební, podpořil rozvoj oboru. Z taktických důvodů byl obor od roku 2004 přejmenován na Management stavebnictví a pod tímto názvem pokračuje dodnes.

Měla jsem to potěšení být součástí týmu, který se staral o obor E. Působila jsem nejprve jako vědecký tajemník ústavu, potom jsem se stala zástupkyní vedoucí ústavu, kterou tehdy zastávala paní docentka Leonora Marková. Poté jsem byla jmenována vedoucí oboru E. Byla jsem tím velmi poctěná, protože jsem byla první ženou na Fakultě stavební, která se stala součástí širšího managementu Fakulty stavební. Milým bonusem bylo to, že jsem jako první žena u nás na fakultě oblékala talár při akademických obřadech.

Jaký je Váš názor na to, co se dnes říká o Managementu stavebnictví? Že je to údajně nejlehčí obor, na který se na naší fakultě můžete dostat.

To se říká od začátku, co jsem u toho a zrovna dneska mě pobavil jeden diplomant, který přešel z oboru S na E na navazující magisterské studium. Seděli jsme spolu, protože začínají dělat projekt s cílem navrhnout fungující stavební podnik. Předmětem projektu je propojit s využitím a se znalostí stavební dokumentace vybraného stavebního objektu ekonomické informace: náklady, ceny, financovaní, marketing, controlling, investice, bezpečnost práce a management jakosti. Tak se zarazil, zděšeně se na mě podíval a řekl, že je toho ale hrozně moc. No a já jsem mu odpověděla, že o tomhle je Ečko. Je to o schopnosti propojit znalosti stavebně-technické a ekonomicko-manažerské. A v tom je kouzlo oboru E. Je to vlastně takový multidisciplinární obor.

Takový je můj názor na tento obor, který považuju pro budoucí manažery ve stavebnictví za velmi dobrý. Můj názor podporuje i to, že mnohé technické obory na fakultě zahrnuly do svých studijních plánů ekonomické a manažerské předměty původně vyučované jen na oboru E.

Může podle Vás ekonomicky zaměřený obor studovat každý?

Záleží, jestli to toho člověka zajímá a baví. Jsou lidi, kteří vůbec nemají buňky na ekonomické myšlení, to je prostě úplně jiný způsob myšlení. Ale jsou také lidi, kteří vůbec nemají schopnost myslet technicky. Myslím si, že obor E propojuje lidi, co jsou schopni, a hlavně ochotni, přijímat názory kolegů. Nepohrdají tím, že někdo umí udělat kalkulace, sestavit rozpočet, udělat účetní výkaz a na druhé straně ani tím, že někdo projektuje, kreslí výkresy, připravuje stavbu nebo ji realizuje. Takže je potřeba na oboru mít lidi, co jsou ochotní pracovat v týmech, protože ekonomicky a technicky vzdělaný člověk, musí umět dělat v týmech.

Jaké největší rozdíly vnímáte ve výuce a mezi studenty od doby, co jste na fakultě?

Obrovské, my jsme učili v 90. letech, kdy byl velký hlad po ekonomických znalostech a informacích. Chodili jsme do výuky s aktuálními novinami, kde byl vytištěný třeba den před výukou schválený Zadávací řád staveb, a tak jsme učili. Předávali jsme horké novinky z ekonomického světa naší společnosti.

Já jsem chodila učit ekonomiku na vodu. Učebny byly přeplněné lidmi, to jsem ještě učila na Veslařské. Všichni měli hlad po ekonomických informacích, zajímalo je úplně všechno. Tady se měnily ceny, mzdy, liberalizovala se ohromně ekonomika, takže šly změny ráz na ráz. Po mně tam chodil pán, který učil ekologii. Neměl mě moc rád, protože když odešli studenti z mé přednášky o ekonomice stavebnictví, na přednášku o ekologii se jich moc nevrátilo. Ale dneska už je to trochu jinak. Časy se změnily.

Co byste řekla, že je Váš největší úspěch?

Moji studenti, absolventi, práce. A doma je to naše rodina, jsou to moje děti a jejich děti.

Jako poslední otázku vždycky pokládám, jestli byste chtěla našim studentům něco vzkázat?

Studentům bych chtěla vzkázat, aby užívali to, co jim život přináší, aby si užili léta na vysoké škole se vším všudy. Ale aby nezapomínali na pokoru. Pokoru vyjadřovanou ke svým učitelům, ke svým rodičům, kolegům a tomuto světu, protože mám pocit, že nová generace je velmi sebevědomá, ale slovo pokora nezná.