Erasmus v době kovidové

Rozhovory se studenty, kteří se nechali okouzlit vůní dálek a nezalekli se překážek, které se jim postavily do cesty. Napiš si ten svůj příběh a vycestuj na studium do zahraničí!

Marta Peterková, studentka ze Slovenska, se vydala na svoji erasmáckou výpravu do Litvy. Při plánování své cesty však ani nemohla tušit, jaká dobrodružství zažije. Jestli byla nepříjemná či zábavná můžete posoudit sami.

Na Instagramu jsem koukala, že hodně cestuješ, kde jsi byla tentokrát?

V Litvě, tedy ve Vilniusu, v hlavním městě.

S kamarády z Erasmu jsme chtěli hodně cestovat i mimo Litvu, jenomže jsme nakonec jeli jenom na trip do Lotyšska, do Rigy a pak už došlo k tomu, že začínali uzavírat hranice, takže to byl vlastně první a poslední výlet na Erasmu.

Takže ty jsi přijela na Erasmus a hned to vypuklo?

Nooo, tak trošku. Ono to bylo ještě takové, že o tom všichni jen mluvili, že je tu nový vir – korona, ale byl to zatím úplně ten začátek. Vůbec nikde se nenosily roušky a spíš si z toho všichni dělali srandu. Až po tom měsíci přišla nějaká omezení tady v Česku a na Slovensku – nošení roušek, dezinfekce atd. a chvíli poté to došlo i do Litvy.

Abychom to trošku ujasnili – ty jsi odjížděla v lednu?

Ano, 29. ledna jsem odlétala do Litvy. A vracela jsem se koncem března.

V kolikátém jsi ročníku?

Teď jsem ve čtvrťáku – měla jsem být bakalář. Dodělala jsem si zimní semestr a pak jela na Erasmus.

Teď tedy rok prodlužuješ.

Přesně tak – chybí mi jeden semestr a bakalářka.

A nevadí ti ten rok navíc?

Vůbec ne! Právě i kvůli tomu jsem se na Erasmus přihlásila. Těšila jsem se na to, že někam odjedu, potřebovala jsem trochu změnit vzduch, nasbírat nové zkušenosti a pak mít více času třeba na bakalářku nebo lezení (Marta je vášnivá horolezkyně – pozn. red.). S momentální situací je dodělávání předmětů trošku složitější, tak doufám, že nebudu věčný student (smích).

Jeden důvod, proč jsi jela na Erasmus už jsi nám prozradila, je ještě něco, co tě motivovalo?

Ano! Jela jsem hlavně kvůli angličtině. Pak také samozřejmě proto, že ráda poznávám nové lidi a kultury. Také ráda cestuji – chtěla jsem procestovat celou severní Evropu – i proto jsem jela právě do Litvy, protože odsud je lehké se někam dostat. Taky jsem chtěla zjistit, jaký je systém studia v Pobaltí, jaká je mentalita učitelů, studentů a lidí celkově.

A když sis vybírala univerzity, na kterých bys mohla studovat, mezi čím ses ještě rozhodovala?

Vybíráš si vždycky ze tří univerzit – jednu máš hlavní a dvě záložní. Já jsem měla tu první na Slovinsku, hlavně kvůli horám a přírodě. Taky mi to přijde takové dostupnější – sedneš do auta a jedeš. Potom jsem si dala přihlášku do Lotyšska, kde mi ji zamítli, protože zrovna rekonstruují „naši“ fakultu a až poté jsem si teda vybrala Litvu. Nakonec jsem moc ráda, že to takhle dopadlo, protože to bylo úplně úžasné město na Erasmus.

Jelo vás do Litvy víc studentů z FASTu?

No, nejprve jsem chtěla jet sama, abych si procvičila tu angličtinu, ale pak jsem ve vlaku potkala jednu studentu z FASTu, která měla jet taky na Erasmus, ale do Belgie – nicméně tam jí to zamítli, tak si nakonec podala přihlášku taky do Litvy.

Takže jste nakonec jely dvě z FASTu?

Ano. Bylo to fajn hlavně v tom, že jsem si navzájem pomáhaly pochopit, co po nás vlastně chtějí, jaké dokumenty vyplnit atd.,…

Jak tedy probíhalo vyřizování dokumentů a komunikace se školou?

Podle mě hodně lidí nechce jet na Erasmus právě proto, že si myslí, že je kolem toho spousta zařizování a papírování. Nejdřív mi přišlo, že je toho hodně, těch papírů, ale jak to člověk začne řešit, tak zjistí, že potřebuje vlastně asi nějaké tři dokumenty. Probíhá to následovně:

1. Nejdřív si najdeš univerzitu, na kterou chceš jet, odešleš přihlášku – Application Form.
2. Pak je nejdůležitější dokument „Learning Agreement“, kam si napíšeš ty předměty, které na dané univerzitě chceš studovat – ten ti musí potvrdit naše škola a pak i jejich.
3. Dále je třeba zaslat na požadovanou univerzitu dokumenty Transcript of records, který student dostane na našem studijním oddělení a certifikát o dosažení jazykové úrovně (když je třeba – některé univerzity tento certifikát nevyžadují – pozn.red.)
4. Pak krátce před odletem musíš na rektorátu podepsat smlouvu o tom, že se účastníš Erasmu a máš hotovo.

Někomu děla problém přihlásit si rozvrh…

Přesně no, mně se to taky jednou nepovedlo (smích)…ale tohle je fakt naprosto jednoduché a hlavně paní Zelinková je neskutečně zlatá, milá a ochotná, takže se vším pomůže a vysvětlí, co je potřeba.

Komunikace s univerzitou teda byla v pohodě?

Naprosto a hlavně tam! Třeba spolužák, který jel někam do Španělska měl strašný problém s komunikací s univerzitou, protože mu třeba měsíc nenapsali e-mail s instrukcemi – ti studenti pak neví co mají dělat, nemají nic potvrzené a vlastně neví, do čeho jdou. Nicméně z mojí školy – ve Vilniusu, tak ti mi psali stále nějaké e-maily, hned mi odpovídali, připomínali a hlavně měli skvělý internetový systém pro studenty, kam lze nahrát všechny smlouvy a potřebné dokumenty. Ten systém ti i vše vygeneruje a máš vše pohromadě.

Jak vše probíhalo po příjezdu?

Tam mají jednu takovou skvělou organizaci, která se stará jen o erasmáky. Celý první týden byl seznamovací –vysvětlovali nám, jak to na škole funguje, ukázali nam třídy, laboratoře, atd. Měli dokonce i svoji „apku“ (aplikaci do mobilu pozn. red.), ve které bylo možné najít například všechny učitele nebo mapu celé univerzity – mají dost složitou školu, protože všechny fakulty jsou umístěné v jednom obrovském kampuse, takže tohle usnadnění bylo super. Dokonce nám aplikace připomínala, kam kdy máme jít podle rozvrhu, nebo třeba, že dnes máš zkoušku atd.,…

Kde jsi byla ubytovaná?

Na intráku. Tam to bylo super. Zjistili jsme, že Čechům a Slovákům přidělovali pěkné pokoje, protože nás tam mají zařazené jako celkem čistotné studenty, ale třeba Turkům dávali takové špinavé pokoje, no strašné. A my jsme měli fakt krásné pokoje – mnohem lepší než tady v Brně.

Jak jsi na tom byla finančně? Stačilo ti kapesné od školy?

No to já teď vlastně ani nevím, jestli mi to stačilo, protože jsem odjela předčasně, takže mi ještě nějaké peníze zbyly, ale hlavně jsme tam hodně chodívali po barech a měla jsem sebou i své peníze, takže to bych musela spočítat. Ale myslím si, že jídlo, bydlení a dopravu mi to pokrylo – za intrák jsme platili 150 eur a jídlo tam bylo o hodně levnější než u nás a MHD stálo pár korun.

Když propukla korona, jak se věci udály v Litvě?

No ono to bylo nějak začátkem března. U nás doma vlastně všichni začali nosit roušky a pamutuju si, jak mi i naši volali, jak je to u nás hrozné, že to řeší média a všichni to popisovali jak něco katastrofického. No a v Litvě zatím nic. Naši mi říkali, ať vůbec nejezdím domů, ať tam zůstanu, což jsem samozřejmě měla v plánu, protože jsem to tam naprosto milovala – měla jsem tam svoji partu a chtěla jsem tam prostě zůstat.

Pak mi ale volal pan proděkan Pěnčík, že by bylo nejlepší odjet domů, že to doporučují všem erasmákům. Nicméně jsem to s ním nějak vykomunikovala, že je tam teda ještě možné zůstat. Taky jsem nechtěla riskovat, že někoho nakazím, když budu cestovat a tak.

No a pak už to přišlo – začali zavírat hranice, rušit lety a třeba Litva byla v tomto hrozně striktní – měli asi kolem 100 případů a hned zavřeli hranice.

A nedostala jsi z toho trochu strach?

Ono se toho najednou událo strašně moc věcí. My jsme si totiž ještě s ostatními kamarády koupili zájezd do Laponska a Norska a týden před naším odletem nám zavřeli školu – tehdy jsem začala poprvé vážně uvažovat, že bych se teda vrátila domů, ale vlastně se mi vůbec nechtělo vracet. Jenže to už jsem měla takový blbý pocit z toho, že zrušili všechny lety a vlastně jsem se už ani neměla jak domů dostat.

Tak jsem tedy zůstala, ale do školy jsme nemohli, tak jsem se celý týden dost nudili. Hlavně začala spousta lidí z intráku odcházet a to bylo hrozné – my jsme byli prostě dva měsíce stále spolu a teď každý den někdo jiný odjížděl domů.

Poslední dva týdny jsme se jen loučili. To bylo strašně smutné vidět ty lidi odcházet. Odešli mi moji spolužáci, kamarádi,… A vlastě pokaždé, když někdo odcházel, tak jsme se všichni vždycky sešli před intrákem, vyfotili se a strašně jsme brečeli. Byly to takové smutné rozlučky…

A vlastně z těch lidí, kteří odcházeli, tak nikdo nešel z vlastní vůle – většinou je donutili rodiče, takže o to smutnější to bylo.

I přes tohle všechno jsi stále nechtěla odjet domů?

Přesně tak. Ono potom i studenti z Česka a ze Slovenska se už rozhodli, že pojedou domů, ale já jsem pořád říkala, že prostě nikam nejedu, že tam mám nejlepší kamarády a tak.

Nakonec ale na odlet zpět do Česka došlo, jak to probíhalo?

Vezmu to trošku ze široka – české a slovenské velvyslanectví sídlí v Rize. Ta velvyslanectví se nějak spojila, když už bylo nejhůř a hranice byly zavřené. Psalo tam totiž spousta lidí, co byli v Pobaltí na dovolené a taky studentů, kteří panikařili. Na velvyslanectvích se tedy rozhodli, že nás teda repatriují zpět domů.

Všem Čechům a Slovákům došel e-mail, že je poslední možnost dostat se domů. A já jsem tam fakt moc chtěla zůstat, ale nevěděla jsem prostě, jestli bych se dostala domů za měsíc, za rok,…Nechtěla jsem tam žít tady v té nejistotě – to bylo jediné, co mě trápilo.

A ten e-mail ti došel kdy?

Ten mi došel v pátek večer v sedm hodin, že se mám rozhodnout do soboty do devíti ráno, jestli chci jet v neděli ráno domů (smích). Takže já jsem celý týden žila v tom, že zůstávám a oni mi pak poslali takový mail. Měla jsem kamarády hlavně Němce a Italy, kterým jsem stále říkala, že zůstávám a pak jsem jim oznámila tohle. A stále jsem nebyla rozhodnutá – volala jsem i domů, kde taťka byl takový, že klidně tam zůstaň, je to na tobě a mamina, ta se rozplakala, ať jedu hned domů a já jsem prostě nevěděla, co dělat.

A ti Němci a Italové tam zůstali?

Ano. Pak jak se zase otevřely hranice, tak jeli domů. Mám tam ale kámoše z Jordánska, který je tam stále, protože má v Jordánsku zavřené hranice, takže se nemá jak vrátit domů. A už je zoufalý – nedávno jsme spolu volali a říkal, že už by rád viděl rodinu,…

To je strašný. A rozhodla ses tedy v tu neděli odletět?

Ano. Ale bylo to hrozný – celou noc jsem proplakala a nevěděla jsem, co mám dělat. Kamoš mi řekl, ať si napíšu pro a proti a ráno jsem za minutu devět odeslala mail, že teda jedu.

Potom, co jsem ten mail odeslala se mi ale dost ulevilo – cítila jsem takovou větší jistotu.

Jak probíhala sobota, tedy den před odletem?

No to bylo šílené. Musela jsem všechno sbalit a ještě navíc jsem balila svoji spolubydlící, která si v průběhu Erasmu zlomila nohu a odjela domů na Slovensko jen s batůžkem k doktorovi. No a zpátky už se nemohla vrátit, takže jsem balila sebe a ještě i ji. Pomáhali mi moji mezinárodní kamoši, já jsem při tom strašně plakala, oni plakali a tak no…(smích).

A poslední večer byl takový rozlučkový. Já jsem byla hlavně s tou mojí bandou lidí a bylo to strašně smutné…byli jsme taková rodina. No a pak mi každý napsal do deníku něco v jejich jazyce – ani nevím co, protože to tam psali v němčině, italštině, turečtině,…Řekli mi, že až mi bude smutno, mám naběhnout na google a přeložit si to.

To je pěkný. Jak jste se potom v neděli dopravovali na letiště?

No ten let byl velice zajímavý – letěli jsme vaším českým vládním speciálem.

Ráno nás nabral autobus na stanici ve Vilniusu – bylo nás asi 30 dohromady. Byli jsme tam všichni studenti z Estonska, z Lotyšska i z Litvy. Tím autobusem jsme jeli asi dvě hodiny k Lotyšsko – Litevské hranici a tam, aby nemusel být řidič v karanténě, tak nás vysadil před hranicemi. Pak jsme museli pěšky jít asi 300 metrů se všemi kufry a věcmi přes hranice. Tam nás kontrolovala policie – to bylo strašné fakt. Nastoupili jsme do dalšího autobusu už v Lotyšsku – tam nás zase kontrolovali. Pak jsem dojeli do Rigy na letiště a tam nikde nikdo. Vešli jsme do obrovské haly a tam byli dva pracovníci letiště, nás 30 lidí a velvyslanci. To bylo strašně zvláštní.

Při tom všem jsme samozřejmě měli celou dobu roušky, museli jsme dodržovat dvoumetrové odstupy, desinfikovat si ruce a tak…

Odbavili jsme zavazadla, prošli kontrolou osobních věcí a ještě před tím, než jsme nastoupili do letadla nám nějaký český vojenský doktor měřil teplotu.

To jste museli být trošičku ve stresu ne?

No jasně. On měl na sobě celý ten bílý skafandr. To bylo fakt děsivé. A hlavně ve smlouvě, kterou jsme podepisovali před tímto odletem byla podmínka, že pokud budeš mít zvýšenou teplotu, kašel, nebo prostě budeš nemocná, tak tě normálně nechají v Rize a neletíš. Jenže to by ses nedostala nikam – ani domů, ani zpět do Litvy, protože už byly zavřené hranice.

Ježišmaryja.. a jak to teda dopadlo?

Dobře. Všichni jsme byli v pořádku, pustili nás do toho letadla, které teda bylo krásné a ani jsi nevěděla, že letíš. Seděli jsme na kožených sedačkách, na kterých teda byly jakési návleky, abychom jim to tam náhodou neinfikovali (smích). Ale byl to opravdu skvělý zážitek.

Pak jste doletěli do Prahy?

Ano. Tam nás zase čekala policie. Čechy odbavili prvně a propustili je domů a nám vzali doklady – občanky a pasy, abychom jim náhodou neutekli.

Proč byste měli utíkat?

Protože jsme na Slovensku museli do státní karantény. Museli jsme podepsat i nějaký souhlas, že po příletu nás odvezou „někam“ na 14 dni, kde budeme mít státní karanténu.

A kam vás zavezli?!

No my jsme právě nevěděli kam… To je příběh na celou knihu (smích).

No to teda…jak to tedy probíhalo dál?

Rozloučili jsme se teda s Čechy a venku na nás čekal autobus s policejními auty. Měla jsem strašnej pocit – jakože jsi doma, ale přitom ve strašné nesvobodě – nemůžeš nic udělat, nevíš, kam tě vezou,…

V autobuse nám vrátili doklady a my jsme chtěli vědět, kam nás teda zavezou – do jaké karantény.

Protože nevím, jestli jsi o tom slyšela, ale na Slovensku tehdy byla jedna hlavní v Gabčíkově – to jsou takové staré socialistické budovy – která už byla týden otevřená a my jsme o tom četli na internetu strašný věci, každý den to bylo i ve zprávách. Lidi, kteří tam už v karanténě byli to prezentovali tak, že tě dali na pokoj klidně i s nakaženým, i když ty jsi třeba byla zdravá, že tam bylo špatné jídlo a zlý přístup od těch pracovníků,… Tak jsme z toho byli ve stresu, protože tam kdybychom dojeli, tak to máš v podstatě jak vězení…

A řekli vám teda, kam vás vezou?

No neřekli. Prý ani oni sami nevěděli, kam nás mají dovést, že čekali na příkaz z hora, kam nás mají dovést. To byly nejhorší pocity v mým životě – seděla jsem ve předu a když už jsme přejížděli česko-slovenské hranice, tak jedno z policejních aut jelo před námi se zapnutými majáky. Víš jakej to byl pocit – že před tebou jede policejní auto a ty sedíš v autobus s rouškou a nevíš, kam tě vezou. Všichni měli slzy v očích v tom autobuse, někteří už plakali…teď mi přejel mráz po zádech, když si na to vzpomenu…

Nikdo jsme nevěděli ani kdy se dostaneme domů, protože jsme tam jeli na 14 dní, ale teď si vem, že se nakazíš třeba 13. den a musíš tam být dalších 14 a nebo kolik dní,… Jen ta představa, že jsem někde 14 dní zavřená v jedné místnosti, teď nevíš s kým tě dají do kupy,…no.. tohle bylo hrozné.

V autobuse bylo pak najednou takové ticho – každý si to asi sám v sobě zpracovával…

Kam Martu a ostatní studenty odvezli, jak se poprali se státní karanténou, kdy se konečně Marta dostala domů a jak pokračuje její studium na FASTu se dočtete v pokračování.