Rozhovory z vejšky – Karel Šuhajda
Postupně se nám rozšiřuje množství zpovídaných jednotlivců. I nadále chceme přidávat jejich názory, cesty a vzpomínky sem, mezi Vás.
V předchozích rozhovorech jsme vyzpovídali například docenta Schmida, profesora Drochytku anebo samotného děkana naší fakulty, dnes zveřejňujeme rozhovor s docentem Karlem Šuhajdou.
Zkoušku jsem dělal na devátý pokus a kdybych ji neudělal, tak by mě z fakulty vykopli, vzpomíná na svá studentská léta doc. Ing. Karel Šuhajda, Ph.D. z Ústavu pozemního stavitelství.
Jak jste se dostal k nám na fakultu? Studoval jste u nás?

To je opravdu zajímavý příběh. Ano, studoval jsem tuhle školu a už jsem odtud nevylezl. Prvně jsem studoval stavební průmyslovku v Jeseníku, a protože se mi líbila architektura, tak jsem chtěl jít na architekturu. Dělal jsem na Poříčí přijímačky, udělal jsem talentovky, ale po přijímacích zkouškách mi bylo sděleno, že pro velký zájem uchazečů mě nevezmou. Bylo mi doporučeno, ať se přihlásím sem na FAST, a protože jsem už přijímačky udělal, tak stačil tuším už jen test z angličtiny. Ale musím říct, že jsem první rok, možná dva, byl takový zhrzený, že mě nevzali na architekturu a upíchl jsem se tady.
V té době jsem ještě poměrně dobře hrál fotbal a nastala otázka, jestli budu hrát fotbal s představou, že bych se jím mohl živit, anebo budu studovat. Nakonec jsem školu nezabalil, díky svému kamarádovi, se kterým jsem tuto školu vystudoval včetně doktorského studia, Oldovi Tomíčkovi. Přiznám se, že mi škola v počátku moc nešla, protože tréninků bylo hodně a na školu moc času nebylo, takže jsem s tím ze začátku bojoval, zejména s matematikou. Školu jsem dostudoval a s fotbalem to bylo tak, že jsem měl nějaké zranění, takže jsem ho stejně musel nechat. Rád bych ještě dodal, že jsem nástupu na FAST nikdy nelitoval! Spíše naopak, vnímám to jako jedno z nejlepších životních rozhodnutí. Myslím si, že jsem se zde díky lidem, se kterými jsem se tu na FAST mohl setkat, profesně našel.
Doktorské studium byla původně taková z nouze cnost, byl jsem totiž „schopen, odveden“, tedy v momentě, kdybych ukončil studium, musel bych jít na vojnu. V té době byl mým vedoucím diplomky a následně i prvním školitelem pan inženýr Dokládal. Za to jsem mu dodnes velmi vděčný! Můj současný velký kamoš, já říkám takový můj „brněnský tata“, profesor Miloš Novotný mě na doktorské nevzal. Nicméně věci tomu chtěly, Laďa Dokládal musel do důchodu a Miloš mě nakonec díky Ditě Baničové Baťkové k sobě vzal a tím odstartovala moje éra na fakultě. Další člověk, kterého bych rád zmínil, který mě svým přístupem posunul kupředu je jednoznačně Rosťa Drochytka, a také mí úhlavní kamarádi David Bečkovský, Honza Pěnčík a Radim Kolář. Mám je opravdu moc rád a obzvláště si jich vážím.
Jaký jste byl jako student? Jak vzpomínáte na svá studentská léta?
Musím říct, že jsem měl štěstí, že průmyslovka, kterou jsem udělal, mi dala velmi slušný profesní základ a taky pocházím z Jeseníků z malé vesnice, takže jsem často chodil po brigádách, kde jsem se spoustu věcí naučil. Se stavařskými věcmi jsem tedy problém neměl. Student jsem byl sice svědomitý, ale také jsem bojoval s matematikou, a ještě s Dějinami stavitelství s panem profesorem Bukovským. To vy jste vůbec nezažili. Zkoušku z Dějin stavitelství jsem udělal 31. srpna na devátý pokus a kdybych to neudělal, tak by mě z fakulty vykopli. Pan profesor si vždycky zapisoval, kam jsme došli, co jsem uměl a co ne, vypadal, že u toho dříme a tu poslední zkoušku si přesně pamatuju, říkal mi: „Pane kolego, jestli mi nenakreslíte ten Chrám svaté Barbory v půdoryse a v řezu, tak Vám to nedám!“ Nakonec se to podařilo, zkoušku jsem udělal a tím jsem mohl pokračovat dál ve studiu. Za nás to nebylo, že by se dalo studium nějak prodlužovat, doba byla jiná.
Díky tomu, že jsem sportoval na vyšší úrovni jsem si nemohl dovolit bujaré večírky. Neříkám, že jsem nikdy žádný večírek nebo pařbu nezažil, to ne, ale když máte dodržovat nějakou životosprávu, tak je to obtížné. Ale čas od času jsem zkrátka pařil! A zážitků z toho mám mnoho, asi jako každý.
Proč raději učíte a nevěnujete se plně praxi?
Souvisí to s tím, že se mi během doktorského studia významně rozvinul vztah s panem profesorem Novotným, řekl bych, že až otcovský. V té době byl Ústav pozemního stavitelství docela upozaděný a Miloš Novotný cítil, že by bylo potřeba s tím něco udělat. Řekl mi, že by ústav rád převzal a povznesl ho, ale potřebuje lidi, kterým by mohl absolutně důvěřovat. Koncem května jsem obhájil disertační práci a myslím si, že od července jsem se stal zástupcem vedoucího ústavu. Tedy prakticky skok ze studenta na zástupce šéfa největšího ústavu fakulty. Z počátku mi z toho naskakovala husí kůže, ale časem se vše uvolnilo. Hlavní důvod, proč jsem se rozhodl zůstat na škole byl tedy ten, že jsme se domluvili, že s pozemákem něco uděláme a pokusíme se jej vytáhnout ze záporných čísel.
Máte nějakou zajímavou příhodu z výuky nebo praxe?

Je docela úsměvné, když vidíte, jaké věci se na stavbách dělají. Když vidíte, jakým způsobem probíhají opravy, například když máte fólie na střeše, přes kterou teče a teď ti borci na stavbě tu fólii vezmou a přelepí ji přes atiku pro jistotu až na fasádu. Nebo když si na stavbě odskočíte na malou a bagrista vám pomalu kubíkovou lopatou obřího bagru jemně poklepe po zadku… skoro bych si z toho leknutím znovu cvrnkl. Vzpomněl jsem si ještě na příhodu, když pan profesor Bukovský před několika lety hledal na fakultě nějakého „golema“. Chtěl, ať mu ho najdu, ale já nevěděl, co to je. No pak jsem zjistil, že to je obrovská skříň na výkresy, tak jsme ho spolu hledali po ústavu. Pan profesor tam prý měl nějaké výkresy, které si tam nechal, když se sem stěhovali. No popravdě jsem myslel na přesun z Údolní, jenže z něj potom vypadlo, že se jednalo o přesun z Poříčí. Ale to bylo před více než 30 lety, takže jsme je samozřejmě nedohledali. A to mě ještě v jeho tehdy 85 letech honil, ať s tím hledáním pospíchám, že mu jede vlak do Mladé Boleslavi, kde stále žije. Na tuhle historku také opravdu rád vzpomínám.
Jaké byly největší komplikace, které jste při projektu zažil?
Komplikací při projektování zažijete hodně, ale největší problém jsem zažil, když jsme projektovali pro Mendelovu univerzitu jejich Výzkumné centrum Josefa Ressela v Útěchově, něco jako je naše centrum AdMas a já jsem byl hlavním, a tedy zodpovědným inženýrem projektu. Tam bylo komplikací víc, jejich popisování sem ale nepatří. Každopádně to ale beru jako významnou životní zkušenost, která mě nakonec posunula zase kus dál.
Jakou nejvýznamnější stavbu jste řešil?
Zajímavých staveb byla celá řada a pořád nějaké řešíme, ať projekčně, expertní nebo znaleckou činností. Co se týká technologického celku, tak to byl určitě projekt Výzkumného centra Josefa Ressela v Útěchově pro Mendelovu univerzitu, protože tam bylo opravdu složité skloubit všechny provozy, profese, stavbu jsme nakonec i dozorovali. Dál se můžu pochlubit tím, že jsme navrhovali střechu pro Aquapark v Kohoutovicích nebo Aqualand Moravia. Zajímavé stavby jsme často řešili v rámci znalecké činnosti a jeden z nejvýznamnějších posudků, který jsme s Milošem Novotným řešili, byl Aquapark v Čestlicích nebo vyhořelé objekty ve Zlíně ještě společně s Pavlem Schmidem.
Zmiňoval jste, že jste se s panem profesorem Novotným snažili o změnu na Ústavu pozemního stavitelství. Zajímalo by mě, jestli jste se zapojil na fakultě do nějakého dalšího zajímavého projektu nebo změny?

V rámci ústavu i fakulty řešíme neustále nějaké projekty, ať výukové nebo vědeckovýzkumné. Byl problém v tom, že tady na ústavu nebyly skoro žádné projekty a ani vědeckovýzkumná nebo publikační činnost, takže jsme se snažili hlavně o změnu v tomto směru. Povedlo se nám zavést nový studijní program Environmentálně vyspělé budovy, který reflektujeme na požadavky praxe. Nějakým způsobem v běhu událostí jsem byl osloven vedením fakulty, jestli bych se neujal vedení oboru Pozemní stavby a jestli bych se nepokusil obor modernizovat. Jsem vedoucím oboru už 4 roky, začalo to krušně, protože bylo hned ze startu potřeba připravit novou akreditaci pro mnou garantované studijní programy. Pokusili jsme se upravit předměty, které se týkají tohoto oboru na základě požadavků studentů. Komunikoval jsem se studenty, které jsem učil, ale měl jsem vztah i s ostatními, například s Terkou Rochlovou (dnes Skřeková). Spolu jsme probírali, co se studentům líbí, co ne a pak jsem se to snažil reflektovat. Snažili jsme se zajistit vzájemnou návaznost jednotlivých pokračujících předmětů. Potom jsme se snažili seskládat předměty závěrečných ročníků tak, aby tam bylo možné podrobně řešit dílčí fragmenty závěrečných prací, což se myslím téměř povedlo. Na základě připomínek studentů byly problémy například s deskriptivou, matematikou atd. Některé věci se už podařilo prosadit, na dalších je potřeba ještě pracovat. Pokud dostanu příležitost se tím zabývat dál, věřím, že se to ještě podaří upravit. Další změny se budou moci řešit až při další akreditaci, ale je to všechno složité.
Říkal jste, že jste chtěl studovat architekturu, tak jaký máte názor na vliv architektury na pozemní stavby?
Měl jsem tu možnost spolupracovat s několika architekty, jejichž architekturu mám velmi rád. Mohu jmenovat určitě kluky Eliášovi, pana profesora Milana Stehlíka, který již bohužel nežije, pana profesora Tuzu, nebo Kamila Mrvu a ze zahradních architektů zmíním určitě Ferdinanda Lefflera. Učím také naše architekty a toto propojení vnímám velmi pozitivně. Myslím si, že česká architektura je na velmi dobré úrovni. Měl jsem tu možnost se osobně setkat s architektkou Evou Jiřičnou, jednak na přednáškách, ale měl jsem tu čest s ní společně být na neformální přátelské večeři ve čtyřech lidech. Bylo to velmi kamarádské, příjemné a rád na to vzpomínám. Byl to úžasný zážitek a musím říci, že mě stále udivuje, jaká je to skromná žena a že si se mnou vůbec neformálně několik hodin povídala. Shodou okolností jsem také posuzoval nějaké domy, které navrhovala v Mariánských Lázních. Vnímám naši architekturu jako potřebnou a opravdu pro to navrhování architekty potřebujeme. Propojení architekta s pozemačinou je podle mě nevyhnutelně nutné. Díky tomu jsme schopni navrhovat a stavět moderní a funkční celky. Ale je to všechno o lidech, jejich přístupu a pohledu na věc.
Jaký je Váš největší úspěch?
Osobní úspěch je to, že mám rodinu, která funguje. Na to jsem vážně pyšný! Vůči pracovním úspěchům jsem určitě pyšný na to, že jsme Ústav pozemního stavitelství pozvedli a dostali ho tam, kde dneska je. Byť cítím, že tam jsou ještě rezervy a vím, v kterých oblastech pokulháváme, takže tam bych se to rád ještě pokusil napravit. Jsem pyšný na to, co se nám povedlo ohledně akreditace, že jsme ve spoustě věcech mohli studentům vyjít vstříc. Jsem ale především pyšný na každého studenta, který naši školu dokončí a dokončí ji s úsměvem, protože je rád, že se se mnou a našimi lidmi mohl setkat. Obrovsky mě těší, když mi vyučení studenti řeknou, že jsou pyšní na to, že mohli naši školu vystudovat. Když se potom setkám se studenty v praxi, anebo se na mě rádi s něčím obrátí, tak to mě také velmi potěší.
Co rád děláte ve volném čase?

Největším koníčkem je asi kolo, na tom trávím spoustu času a vzhledem k tomu, že pocházím z oblasti Jeseníku, kde jsou Rychlebské stezky, tak mě opravdu baví trail biking. Jízda po lese, kde si vyčistíte hlavu je prostě relax a mám to opravdu velmi rád. Hlavně, když jedeme celá rodina, to mi dělá opravdu radost. Budujeme teď naši zahradu společně s Ferdinandem Lefflerem, se kterým jsem se rovněž měl možnost několikrát osobně setkat a který nám nakonec udělal i projekt naší zahrady. No a samozřejmě rád doma něco kutím. Poslední kutilský počin je elektroudírna s dýmboxem, jejímiž produkty obveseluji (tedy věřím, že tomu tak je, že to pro ně není spíše traumatický zážitek…) své kamarády a kolegy.
Na závěr dávám každému možnost, že může prostřednictvím rozhovoru studentům něco vzkázat. Chtěl byste něco vzkázat i Vy?
Byl bych rád, kdyby se vztah pedagoga a studenta malinko změnil. Já se ten vztah snažím budovat takový kamarádský. Svým studentům říkám, že pokud budou pracovat, tak nebudou mít problém získat zápočet nebo zkoušku. Říkám, že jsem jejich starší kamarád, takže když něco neví, tak se mě mají zeptat, protože se jim snažím předat to, co vím. Když ten vztah bude kamarádský nebo vřelejší a bude fungovat, tak i studium bude studenty víc bavit a já hlavně nechci, aby se mě studenti báli. Musíme si vybudovat nějaký kamarádský vztah, nebrat to jako: „Ježíš, tam je Šuhajda, ten h*jzl, co nám nedal zkoušku.“, to se samozřejmě může stát. Já umím zavřít jedno oko, umím přivřít i to druhé, ale pak už nevidím. Je to potřeba brát s nadhledem a vzkazuju studentům, aby se nás nebáli. Když to změníme, tak budou studenti rádi a se zájmem chodit do školy, my budeme rádi učit, a hlavně se nás nebudou bát. To je pro mě důležité, protože v tom já osobně spatřuji správný směr moderního vysokého školství.