Rozhovory z vejšky – Rostislav Drochytka

Postupně se nám rozšiřuje množství zpovídaných jednotlivců. I nadále chceme přidávat  jejich názory, cesty a vzpomínky sem, mezi Vás.
V předchozích rozhovorech jsme vyzpovídali například docenta Schmida, doktorku Bulantovou anebo samotného děkana naší fakulty, dnes zveřejňujeme rozhovor s profesorem Rostislavem Drochytkou.

Studovat poctivě a hlavně vydržet, to je to, co bych si přál, aby studenti uměli, odpovídá na jednu z otázek vedoucí Ústavu technologie stavebních hmot a dílců a bývalý děkan Fakulty stavební VUT prof. Ing. Rostislav Drochytka, CSc., MBA, dr. hc.

Vím, že jste studoval u nás na fakultě, ale zajímalo by mě, kam jste chodil na střední školu.

Studoval jsem Střední průmyslovou školu chemickou tady v Brně na Vranovské, obor chemická technologie.

Co Vás inspirovalo, že jste si vybral obor ve stavebnictví?

Můj táta byl mlynářský chemik, jenže ho nenechali jako syna kulaka dodělat vysokou školu, chtěl jsem jej napodobit, tak jsem začal studovat chemickou průmyslovku. Měl jsem vizi, že budu chemik, ale po průmyslovce zde v Brně nebyla žádná chemická technická fakulta. Tak jsem si zvolil obor stavební materiály a zcela otevřeně se přiznám, že částečně v tom byla i slečna. Její tatínek totiž dělal ředitele ve Výzkumném ústavu stavebních hmot. Takže jsme šli spolu právě na tento obor. No a proč jsem si vybral fakultu stavební, tak to bylo proto, že jsem se chtěl zabývat chemií ve stavebních materiálech, to byl ten základní důvod. A myslím, že se mně to podařilo.

Proč jste si vybral právě oblast lehkých stavebních látek?

Obecně se pohybuji v oblasti všech stavebních materiálů, v oblasti jejich trvanlivosti, ale i polymerech a zejména posledních 30 let se snažím o využívání odpadů ve stavebních materiálech. Je to taková moje doména, mám na to řadu projektů, tuzemských i zahraničních.

Pokud se jedná o lehké stavební látky, tak to vyplynulo z toho, že když jsem skončil kandidaturu, což je v podstatě dnešní doktorát, tak jsem se ocitl v TZÚSu (Technický a zkušební ústav stavební v Teplicích) a zde jsem dostal na starost všechny pórobetonky, tj. závody na výrobu pórobetonů v ČR. V tomto oboru jsem působil 2 roky a získal jsem zde řadu kamarádů, a proto se v této oblasti cítím poměrně silný.

No a cesta k polymerům? Tak to bylo tak, že jsme se s přítelem z USA domluvili, že vydáme knížku, tak jsem se začal věnovat sanaci betonů, a to bez polymerů dneska neuděláte. Z těchto důvodů jsem se dostal k té druhé větší oblasti, což jsou polymery v silikátech. Víceméně v oblasti polymerů ve stavebních hmotách působím i na mezinárodní úrovni, jsem členem prezidia ICPIC a WTA.

Věděl jste už během studia, že chcete na fakultě zůstat? Směřoval jste svou budoucnost vždycky výš vůči akademické půdě.

Ne. Když jsem byl v 5. ročníku, tak jsem měl už zajištěné místo u cihlářských závodů. Na druhou stranu jsem od 1. do 5. ročníku dělal vědeckou pomocnou sílu tady na fakultě. Podílel jsem se na řadě SVOČek (Studentská vědecká a odborná činnost), řadu z nich jsem i vyhrál, vlastně i mezinárodní. V 5. ročníku si mě vytipoval pan profesor Matoušek, což byl velmi známý profesor u nás na oboru. Přišel za mnou a říkal: „Rosťo, já bych Vás chtěl na doktorát.“ No, tak jsem trochu váhal, ale docela mě na to umluvil.

Před státnicemi potom za mnou přišel a řekl, že mi zajistil asistentské místo. Řeknu to trošku nadneseně, ale možná i ze strachu, že bych neudělal státnice, kdybych ho odmítl, tak jsem na to kývnul. Po vojně za mnou chodili z cihlářských závodů, kdy teda nastoupím, tak jsem se omlouval, že jsem se už upsal na škole. Je to vlastně náhodou a zároveň i úsilím pana profesora Matouška, kterého jsem si velice vážil. Byl to pak můj veliký kamarád a učitel.

Jak byste popsal sám sebe jako studenta?

Já jsem byl velice akční odjakživa. Byl jsem student, který studoval a nestudoval. Na jedné straně jsem od prvního ročníku dělal „pomvěda“ na katedře chemie. Na druhé straně jsem lyžoval, tak jsem se i upsal na závodní lyžování a dělal jsem rozhodčího v oblasti lyžování. Totiž tehdy u nás na VUT působil Technika klub a toto byla obrovská šance vyjet lyžovat. Takže během zkouškového jsem byl třeba 4 týdny na horách. Zajišťovali jsme například universiádu ve Svatém Petru v Krkonoších nebo v Jasné na Slovensku. Takže jsem se snažil dělat zkoušky hlavně v předtermínu, sem tam nějakou ve zkouškovém. Studium mi nedělalo úplné problémy, takže jsem vše zvládal. Byl jsem takový manažer od mala, možná po tátovi nebo dědečkovi.

Vnímáte velké rozdíly mezi dobou, co jste u nás studoval a nyní?

Samozřejmě vnímám. Já, když jsem končil, tak to byl rok 1982, a to internet a podobné sítě neexistovaly. Víceméně se všechno učilo ze skript nebo zápisků z přednášek a vše bylo „face to face“, dnes je ten studijní čas takový rychlejší. Nedokážu si představit, kdyby před těmi 40 lety byla pandemie a my bychom se museli učit online. To v té době nebylo. Dneska je ta doba naprosto otevřená, takže si student může najít vlastně skoro stejné podklady a materiály, co kantor, ten má akorát větší zkušenosti. V tomhle je určitě obrovský rozdíl. Myslím si, že díky tomu i ten čas tak rychleji běží.

Tehdy to bylo také takové víc o srandičkách, nechci říct úplně pohoda, to ne, ale chodilo se prostě na pivo, na fotbal apod. Dneska má každý u toho piva mobil a teoreticky se u toho může i učit, a to je takové všelijaké. Je to hodně v hektice času. Co se týká firem, tak ty už za nás prahly po studentech, takže to je stejné jako dnes. Ale mám pocit, že tehdy jsme dělali víc legrace. Mohl bych říct takový vtip, co jsme dělávali. Když jsme byli v laboratořích, tak jsme hodili kamarádům do betonu kostičku cukru. No a co udělá cukr s cementem? Díky tomu nezatvrdne. Takže byla velká sranda, když další den přišel, rozformoval formičku a vše se mu rozteklo. Prostě jsme dělali během studia hodně fórky, ale samozřejmě nevím, jak to dnes studenti mají.

Jaké byly začátky na katedře?

Tenkrát bylo Stavebně materiálové inženýrství na Gorkého a musím říct, že jsme byli tak trochu odtrženi od dění, byla vlastně ještě Barvičova a pak jsme se stěhovali na Veveří. Byl jsem tam rád, protože jsem tam hned zapadl. Byli jsme tam pouze dva doktorandi a byla to super doba, rád na to vzpomínám.

Baví Vás přednášet studentům?

Mě to přednášení vždycky bavilo a baví. Snažím se studentům dát z mých zkušeností maximum, takže je pro mě tato doba, kdy nemůžu studentům pořádně ukazovat materiály, špatná. Většinou vlastně, když učím, tak veškeré materiály, o kterých se bavíme, se snažím studentům ve formě vzorků ukázat. Sám vím nejlíp, že nejvíc jsem se naučil, když jsem chodil na různé praxe a brigády. Prostě materiály je potřeba vidět a osahat si je, proto jsem rád, když můžou studenti jezdit na exkurze. V roce 1992, když jsem nastoupil na katedru jako nejmladší vedoucí Ústavu technologie stavebních hmot a dílců, tak jsme zahájili pravidelné exkurze do zahraničí pro páťáky. Když jsem na to měl ještě čas, tak jsem strašně rád jezdil s nimi. Řada z nich na to určitě vzpomíná dodnes. Například když jsme letěli do Madridu, kde nám to financovala přímo španělská firma OHL. Předat vědomosti studentům pro mě vždycky bylo podstatné a je doposud. To, že se věnuji vědě, nebo že funguji jako soudní znalec v jiných oblastech už je něco jiného, ale vždycky rád přednáším.

Proč jste se rozhodl kandidovat na pozici děkana fakulty?

Tehdy jsem byl proděkanem u děkana Štěpánka, který mě zlákal na proděkanství. Jelikož jsme zvládli udělat řadu věcí, tak jsem to bral skoro automaticky, že jsem chtěl pokračovat v tom, co jsme zahájili, když jsem byl ještě proděkanem. Jsem manažerský typ, takže když jsem byl osloven kolegy, tak jsem na to kývnul.

Jaké důležité změny se Vám podařilo prosadit z pozice děkana? Které považujete za nejdůležitější?

Tak určitě to byla rekonstrukce fakulty, kdy se měnily střechy, udělal se nový parkovací dům na Žižkové, objekt Rybkova atd. Musím říct, že díky této rekonstrukci mám hodně šedin a zbytek šedin se jmenuje výstavba Centra AdMaS, které se zahájilo a dokončilo v době mého děkanování. Bylo to opravdu velmi náročné a zaslouží obrovské poděkování všichni, nejen tady na fakultě, protože by to bez společné pomoci dnes nebylo. AdMaS nám závidí i řada zahraničních kolegů. Byl tady děkan ze Stuttgartu, fotil si centrum a říkal, že to musí ukázat rektorovi, aby ho mohli taky u nich vybudovat. Myslím si, že do budoucna bude Centrum AdMaS velký ekonomický profit i pro fakultu, protože tam řada kolegů může provádět své výzkumy.

Dále mohu říct, že jsem byl i takovým duchovním otcem FASTteamu. Tehdy jsem tlačil na všechny vedoucí na fakultě, aby zaměstnávali studenty, protože jsou obrovská potenciální myšlenková i pracovní síla. Zaslouží za to poděkování pan inženýr Zimmermann, protože si vzal pod křídlo řadu studentů a takhle vznikl FASTteam.

Další by byl STAVOKS nebo jsme s Míšou Šmídkovou jako předsedkyní SKASu zahájili FASTfest, což je velice úspěšná akce a vytváří obrovské PR pro veřejnost. Také jsme vytvořili velké mezinárodní spojení, klastr Vídeň–Bratislava–Brno. Řada věcí se určitě podařila. Bez šikovných lidí a bez studentů by to ale nefungovalo. Mojí zásadou bylo, abych byl se studenty spíš kamarád, nebo jsem se aspoň snažil. Řekl bych, že jsme se se studenty snažili věci posouvat dál, ti nám hodně pomohli.

Dokážete si představit, že byste byl děkanem v této době?

Děkan musí být leader, protože za vše zodpovídá. Samozřejmě je to složité a panu děkanovi Bajerovi velice fandím, protože je to skvělý kluk. Dokázal bych si to představit a choval bych se asi stejně, jak se nyní chovají pánové. Možná bych to více směřoval na větší spolupráci se zahraničím i nyní.

Co považujete za největší životní úspěch?

Na prvním místě je určitě to, že mám fungující rodinu. Potom když jsem byl ve vedení fakulty, tak to by bylo to, že jsme byli velice soběstační, a to i ekonomicky. Jako úspěch beru i to, že jsem odbornou veřejností akceptován. Myslím si, že když má člověk dost kamarádů, tak dokáže udělat řadu úspěchů, protože mu můžou pomoct. Proto jsem rád, že mám řadu kamarádů u nás i v zahraničí.

Na Instagramu se objevila i otázka: Jak to děláte, že pořád vypadáte tak mladě a vitálně?

No mladě určitě ne. Snažím se sportovat. Tak před 10 lety jsem pracoval třeba 16 hodin denně, prostě ty výsledky, kterých člověk docílí, nepřijdou samy, je potřeba dřina. On den nemá 24 hodin, někde jsem četl, že s nadsázkou může mít dokonce i 25 hodin, ale dneska už musím i odpočívat. Miluju lyžování, tenis, na kole si rád zajedu, plavání anebo fotbal. Se studenty každoročně hráváme fotbal, tenis a hokej, když míváme sportovní den na oboru M.

Máte něco, co byste rád studentům vzkázal?

Studujte poctivě, je to skutečně vaše obrovská devíza. To vám nikdo nevezme a můžete na to navázat celý život. O mně se říká, že jsem přísný učitel a víceméně mají studenti pravdu. Radši dávám 5 termínů, ale chci, aby to studenti uměli a strašně mě potěší, když potkám absolventa a ten mi děkuje, že jsem ho něco naučil. Takže já nikdy nebudu takzvaný „dávač“. Je mi ale jasné, že studentský život je samozřejmě i o tom sportu a pivečku, které nám asi všem v tuto chvíli chybí.

Ti co něco umí, jsou v praxi žádaní a dělají třeba generální ředitele a podobně. Například dnešní generální ředitel PREFA Brno byl můj student, diplomant a když jsem byl s ním u státnic, tak mi říkal, že je rád, že jsem na něj byl tvrdý. Skutečně si myslím, že je to hlavně pro studenty, oni to možná dneska ještě nevnímají, protože někteří chtějí hlavně proplout, a to není do života dobře. Studovat poctivě a hlavně vydržet, to je to, co bych si přál, aby studenti uměli.