Rozhovory z vejšky – Pavel Schmid

Postupně se nám rozšiřuje množství zpovídaných jednotlivců. I nadále chceme přidávat  jejich názory, cesty a vzpomínky sem, mezi Vás.
V předchozích rozhovorech jsme vyzpovídali například Ing. Miloslava Zimmermanna, Ing. Terezu Skřekovou anebo samotného děkana naší fakulty, dnes zveřejňujeme rozhovor s docentem Pavlem Schmidem, vedoucím Ústavu stavebního zkušebnictví.

Má maska dobré nálady je dána tím, že jsem parazit na studentech a vysávám jejich pozitivní mladickou náladu, reaguje na jednu z otázek vedoucí Ústavu stavebního zkušebnictví doc. Ing. Pavel Schmid, Ph. D.

Co jste studoval za obor a proč jste si vybral právě ten?

Co se týče vysoké školy, tak jsem studoval přímo Fakultu stavební. Nastoupil jsem tenkrát do všeobecného oboru v roce 1987, takže ve třetím ročníku nás postihla Sametová revoluce, což mělo i další následky pro rozhodování, co dál. Já jsem se rozhodl pokračovat ve studiu na oboru, v podstatě dnešní Konstrukce a dopravní stavby, ale tenkrát to byl obor Automatizace statických výpočtů. Ten obor dnes již neexistuje, protože softwarový rozvoj byl takový, že tato specializace zanikla. Nicméně na Ústavu stavební mechaniky jsem dokončoval vysokoškolská studia na oboru K.

Musím ale říct, že to rozhodnutí, proč studovat stavárnu bylo ve své době dáno tak trochu politickou situací tehdejší doby. Po konci střední školy jsem dostal upozornění, že pokud chci studovat vysokou školu, tak jedině technické směry. No a tím to bylo dáno, protože stavařina mi připadala nejbližší. I když jsem po dobu střední školy uvažoval spíš o humanitně založených oborech. Všem musím vzkázat, že když jsem maturoval, tak jsem netušil, že půjdu na technickou vysokou školu. Na střední jsem byl v matematickofyzikální třídě, jako obyčejný človíček. Takže střední škola mě bolela, protože tam s námi byli kolegové, kteří dělali matematickofyzikální olympiády a paní profesorka, aby je zabavila u písemných zkoušek, tak nám je zadávala tak, že my obyčejný lid jsme se pěkně zapotili.

To byla první myšlenka na střední škole, že matika a fyzika určitě ne. Nicméně osud dal, že jsem skončil, i díky přehození svých životních výhybek, na Fakultě stavební. A musím říct, že se mi hodilo, že jsem měl na střední takový matematickofyzikální dril, protože až na vysoké jsem pochopil, k čemu ta matika a fyzika je.

Takže jste vysokou školu studoval přímo u nás na VUT?

Ano, začínali jsme ještě na Barvičce. Jen připomínám, že se píše druhá polovina minulého století. Takže my jsme zažili i stěhování sem do areálu na Veveří a tady v areálu jsem školu končil. Tenkrát ale aula nebyla připravená na promoce, takže jsme je měli na Fakultě strojního inženýrství.

Jak byste popsal sám sebe jako studenta? Byl jste spíš typ, co ležel v knihách, anebo typ, co se někde bavil?

Jsem Brňák, takže když jsem studoval, tak jsem měl ten handicap, že jsem nezažil kolejní studentský život. Nějak jsem se ho dotkl, protože jsem tam své spolužáky navštěvoval, ale když nejste přímou součástí se vším všudy, tak je to trošku mimo. Řekl bych, že jsem se uměl pobavit, ale tím, že jsem byl Brňák jsem tu školu bral docela vážně a byl tam také jeden osobní aspekt. Ve třetím ročníku na vysoké jsem se oženil. A ženil jsem se z čiré lásky, to je krásná naivita. Najednou ale ve vás nastoupí takový pocit zodpovědnosti manžela, který je student a musí rodičům své manželky dokazovat, že už není obyčejný studentík, ale připravuje se vážně na život. Takže kvůli tomuto aspektu jsem studium bral vážně a možná i proto jsem studoval obor, který jsem již zmiňoval. Protože jsem si uvědomil, že lehko na bojišti, když máte těžko na cvičišti. Říkal jsem si, ať mě ta škola bolí, ať jdu a jsem co nejvíce teoreticky vybaven a pak osud ukáže, kam mě zavěje a k čemu to bude dobré.

Myslím si tedy, že jsem byl něco mezi, nebyl jsem úplně free student, který studuje především proto, aby si užil svého mládí, ale na druhou stranu si nemyslím, že bych ležel v knihách a bádal. Dokonce jsem během školy ještě docela aktivně sportoval, takže tam jsem si to vybíjel víc než ve studentských zábavách. Za nás ta doba studentských let byla konzervativnější, ono to nebylo takové živé jako dnes. Nebylo tolik zařízení, kde by se dalo užívat a takové pestré spektrum, kde si můžete vybírat to, co vám voní a co vám vyhovuje.

Máte oblíbenou vzpomínku právě na studentská léta?

Řeknu jednu zábavnou vzpomínku. Byl jsem na zkoušce z předmětu Pozemní stavitelství a měli jsme tam vyučujícího, který byl známý tím, že dal zkoušku každému. My jsme se jako studenti vsázeli, kdo od něj vyletí. Vzpomínám si, že jsem na zkoušku dorazil a dostal jsem otázku z jakého materiálu bych vybudoval komín. Tak jsem se zamyslel a řekl si: „Ty jo tak teď musím vyletět.“ Takže jsem odvětil: „Já bych komín vybudoval ze dřeva a ideálně pokud by v něm bylo hodně pryskyřice.“ Zkoušející se tak zamyslel a říká: „No za jistých podmínek by to pravděpodobně šlo, za tři a běžte ven.“ Takže jsem prohrál sázku.

Mám spoustu krásných vzpomínek. Jedna je na dobu po ukončení magisterského studia, kdy jsem nastoupil na doktorský studijní program hned po státnicích. To jsou vzpomínky, kdy se na palubě dostanete z pozice pasažéra do pozice mezi námořníky. Já jsem měl k našim pedagogům velkou úctu a bral jsem je jako kapacity v oboru a teď najednou nastalo to, že jste interní doktorand Ústavu stavební mechaniky a oni vám postupně jeden po druhém nabízí tykání. To si vzpomínám, že jsem s tím měl problém, protože najednou s  lidmi, ke kterým máte bytostnou úctu, si máte tykat. Ono vás to těší a hřeje, že nasáváte to společenství, v té době vyvolených a pomazaných hlav a že poznáváte, že to jsou obyčejní lidé, jako my všichni.

Když jste vzpomenul, že jste studoval doktorské studium právě u nás, tak by mě zajímalo, jestli Vás napadlo jako studenta, že byste na fakultě někdy učil, anebo byl dokonce v pozici, kde jste dnes.

Přiznám se, že když jsme měli státní závěrečné zkoušky, tak mě to vůbec nenapadlo. Bral jsem, že být pedagog na vysoké škole je role pro lidi, co mají opravdu už něco za sebou. Tenkrát jsem nastoupil na doktorát a abych pravdu řekl, tak i doktorát byla pro mě taková meta, která byla nedosažitelná. Myslel jsem si, že to je pro vybranou úzkou společnost studentů. Tenkrát, když jsem tu pomyslnou výhybku přehazoval, tak v tom byla trochu účelovost. Zrovna, když jsem končil vysokou školu, tak jsme čekali první dítě, a protože se píše konec minulého století, tak mi ihned po dostudování vysoké školy hrozilo, že musím nastoupit na vojnu. Bylo ve mně takové to prvootcovství, že budu na vojně a nebudu si moct pochovat své prvorozené dítě. Tenkrát začínaly studijní doktorské programy a já jsem si ověřil, že pokud budu přijat k tomuto studiu, tak dostanu automaticky na celou dobu studia odklad. To mi vyhovovalo a stalo se tak. Nicméně jsem během studia dostal nabídku práce na tehdejší fakultní zkušebně. Což byla specializovaná laboratoř, která se nevěnovala výuce, ale věnovala se praktickým experimentům, takže jako doktorand Ústavu stavební mechaniky jsem nastoupil na tuto zkušebnu, kde jsem začal sbírat první praktické zkušenosti. Postupem času byla zkušebna zrušena a nás zaměstnance přijali pod Ústav stavebnin a zkušebních metod a od té doby jsem kmenovým zaměstnancem fakulty na Ústavu stavebního zkušebnictví.

Baví Vás přednášení studentům, anebo dáváte raději přednost praxi?

Baví mě obojí, protože při přednášení studentům mě baví, když z praxe mohu prezentovat fotky, popřípadě zkušenosti související s tématem. Opravdu mě baví, když přednášky nejsou jenom o té teorii a o tom povinném, co musíme odučit v rámci předpokládaných znalostí. Ale je to i něco navíc. Pokud mám dobré praktické zkušenosti, tak se je snažím v přednáškách aplikovat a upřímně by mě to bez toho nebavilo.

Přiznám se ale, že s online přednáškami mám problém. Protože při přednášce mám zvláštní dar, že vnímám odezvu od posluchačů, neumím říct jakým smyslem, ale nakonec vás posluchači vtáhnou do děje přednášky. Musím říct, že někdy zjistím, že v přednášce končím někde úplně jinde, než jsem chtěl skončit, ale vůbec mi to nevadí, protože to posluchači si o to řekli.

Jak jsme se teď učili, jak na online přednášky, tak člověk podvědomě vnímá posluchače, ale je to opravdu v jiné formě, než když jsme fyzicky přítomni v jedné posluchárně. Já se přiznám, že po těch úvodních přednáškách jsem měl vždy vykřičený hlas. Protože jsem se snažil zvyšováním hlasu upoutat pozornost a jako bych jednal na běžné přednášce. To jsou takové moje osobní zkušenosti a povzdechnutí, že už se těším až nám začnou prezenční přednášky, protože až teď umím ocenit jejich význam z pozice přednášejícího. Za nás jsem nikdy takový způsob výuky nezažil, takže z pozice studenta se mi to strašně špatně komentuje ale tuším, že snad i vám to nevyhovuje úplně ve všem. Možná zkusit najít nějaké kompromisy, nebude špatné, ale prezenční výuka i to, že cvičení jsou v laboratořích je nenahraditelné online výukou.

Co Vás na práci u nás na fakultě nejvíce baví, je to právě zmiňovaná výuka a to, že můžete studentům předat něco navíc?

Abych pravdu řekl, tak mě toho baví víc, ale výuka je aspoň pro mě to nejvíc, co je. Proto jsem vlastně na univerzitě, abych sdílel akademické společenství, které je od nejmladších studentů až po ty, kteří končí. Což je průřez mezi doktorandy, odbornými asistenty, docenty a profesory. Vnímám to jako rodinu a v rámci rodiny, si výuku užívám, protože akademičnost je v tom předávání poznatků, ve kterých mám specializaci. Je to obdařující. Jak říkám, já do výuky chodím mládnout, protože jsem ve věku, kdy by všichni studenti mohli být moje děti. Takže se vztah ke studentům nějak vyvíjí. Když jsem nastupoval, byl jsem ve vašem věku, a to je trošku něco jiného. Teď si to užívám a uvědomuji si, že škola ztvárňuje a modeluje absolventy, kteří káru potáhnou v době, kdy my už tady nebudeme.

Baví mě i další věci, které vy jako studenti moc nevidíte, a to je takzvaný smluvní výzkum. Což znamená, že děláme různé expertní posudky pro praxi, znalecké posudky, aplikovaný výzkum anebo základní výzkum. U aplikovaného výzkumu je to velice zajímavé, protože je to spolupráce s firmami pro ladění různých metodik a upřesňování materiálových parametrů. Trochu problematické je to se základním výzkumem. To už jsou záležitosti, které do výuky úplně nepatří, nicméně občas tam jsou praktické nálezy, které mohou být použity při přednáškách a cvičeních. Mně spektrum aktivit, které tady máme, obrovsky vyhovuje a jak říkám, jsem šťastný, že můžu chodit mezi své mladé kolegy mládnout.

Co nejzajímavějšího se Vám během výuky stalo? Máte nějakou svou trapnou situaci anebo něco, co se stalo studentům?

Nějaké oblíbené příběhy mám. Ve vztahu k studentům to bývá, když přijde někdo do cvičení nebo přednášky později a já od nich vymáhám omluvu. Současná generace docela akceptuje takovou tu akademickou čtvrthodinku. To znamená, když přijdu do cvičení o 15 minut později, tak se nic neděje. A já jsem zásadový, protože za nás jsme se museli všude omlouvat, a tak vymáhám omluvenky. Trošku mě někdy děsí nekreativita, až bych řekl provokativnost, kdy slyším: „Promiňte, já jsem dneska zaspal.“ A pak bytostně nesnáším, když mám ve čtvrtek v pozdním odpoledne cvičení a po ukončení výuky se se mnou studenti loučí: „Tak nashledanou a pěkný víkend.“ Na pozadí je to, že mám ještě pátek, což je pracovní den a studenti mě tím provokují.

Můj osobní problém je u zkoušek, pokud to zrovna nejsou studenti, s kterými nemám osobní zkušenost ze cvičení nebo přednášek, takže je osobně neznám. Dělá mi problém rozeznat, kdy je jejich výkon dán spíš nervozitou anebo opravdu nevědomostí. To se snažím rozeznávat, ale zvlášť u studentů, které neznám je to těžké odhadnout. Snažím se spíš tíhnout k té nervozitě, protože sám jsem stydlivý a nervózní člověk a vím, kolik úsilí mě stály jednotlivé zkoušky, takže se to snažím rozeznat. Bohužel psychologie není požadována od vysokoškolských vyučujících a je to možná škoda, protože to by mě zajímalo, jak funguje.

Co považujete v dosavadní práci za největší úspěch?

Když jsme někde na praktické akci v terénu a na stavbě máme řešit problém, kde je stavbyvedoucí a nějaký inženýr. Chvilku se oťukáváme, povídáme si a najednou slyším: „Pane docente, vy jste mě učil a já Vám za to děkuji.“ To je moc hezký, když jste tam pracovně, provádíte nějakou expertízu, která asi nebude úplně libá uším těm, pro které to zpracováváte, a přesto se k vám lidé přihlásí a cítí upřímný vděk. To jsou ty největší úspěchy, když se k vám přihlásí vaši bývalí absolventi a přiznám se, že nejsem schopen si všechny absolventy zapamatovat. Když stojíte na přednášce a je před vámi 70 tváří, a to se opakuje každý semestr a každý akademický rok, což při délce mých zkušeností s výukou je hromada lidí. Já si pamatuji jen ty exoty, v dobrém i ve zlém.

Máte velmi dobré hodnocení od studentů, čím si myslíte, že to je?

Myslím si, že je to tím, co jsem se sám o sobě kdysi dozvěděl na jedné studentské platformě, a to bylo to, že: „Z počátku na nás působí velice autoritativně a přísně, než ho prokoukneme.“ Myslím si, že pokud to tak opravdu je, tak je to nezaslouženě. Možná je to tím, že mě opravdu kontakt se studenty a výuka baví. Snažím se na ni připravit a nevnášet do ní svoje osobní problémy, protože to je to nejhorší, co se může stát. A snažím se nějak vycítit atmosféru, jak ve cvičeních, tak na přednáškách. Vždycky se ve  skupině studentů najde nějaké zdravé jádro, které vás k aktivitě vyprovokuje. Je to jako v životě, člověk se má snažit být spravedlivý a v rámci výuky si musím uvědomit, že za mnou je 30 let bádání, přemýšlení o stavařině, vytváření expertních posudků, ale studenti to slyší poprvé, takže se k nim musím snížit a snažím se jim to nějak vysvětlit.

Hlavně je důležité vysvětlit ty věci, které já sám chápu, protože bez toho je to naučené jen ze skript a není to ono. Možná jsem dostal i ten dar, že neučím tak složité předměty, i když jako doktorand jsem vyučoval stavební mechaniku, pružnost a pevnost a bavilo mě to. Vždycky tam k tomu podtextu bylo to, k čemu to vlastně je dobré a co tím vlastně sledujeme, proč to vše děláme. Možná je to tím, že mám od přírody tento nezasloužený dar, stávat se součástí smečky studentů, kdy vy jste tam jako vlk, který tu smečku má něco naučit. Nesnažím se ani na studentech ani v práci na kolezích, vylívat zlost nebo nějaké mindráky.

Mám připravené i otázky přímo od studentů, které dnes ještě nezazněly a první je, jestli máte rád spolupráci s architekty?

Mám rád spolupráci s některými architekty a velice rád spolupracuji s malou skupinou studentů architektů tady z našeho Ústavu architektury, kteří zde vytvářeli útulnu před budovou E. Je to jejich projekt, hoši se rozhodli, že budou v lesích sbírat odpady a z těch odpadů vyrobí materiál, který se stane povrchovou úpravou jejich lesní útulny, tak to mě třeba velice baví. Baví mě taky spolupracovat s architekty, kteří naslouchají, tam si to představit umím. Ale například i stavaři jsou úzkoprse zahleděni jenom do své specializace a nechtějí o stavbě komunikovat komplexněji. S vybranou skupinou architektů nemám problém spolupracovat.

Jak si zvládáte udržovat, tak dobrou náladu?

No, jestli to není tak trochu maska. Viděla jste film Maska? Je to pro mě naprosto kultovní film, ve kterém se vidím. Škoda, že takovou masku neumím najít a opravdu si užít toho života, tak jak máte ve svých představách. Myslím si, že maska dobré nálady je dána tím, že jsem parazit na studentech a vysávám jejich pozitivní mladickou náladu, a proto mi připadne nepatřičné se v takovém kolektivu tvářit ukřivděně, smutně nebo tragicky. Je to nezasloužený dar od přírody, neumím to vysvětlit. Pokud tak působím, jsem jenom rád, ale jsem úplně obyčejný člověk, který má taky své neduhy a svoje chvíle. Je tady na světe pár míst, které mě vždycky dobíjí. Tam vím, že když mi bude nejhůř, tak si tam v klidu sednu a zase bude dobře. To je možná ten dar a každý takové místo máme, takže přeji každému, aby takové místo našel.

Chtěl byste něco našim studentům vzkázat?

Chtěl bych vzkázat takovou myšlenku. Upřímně všem přeji, aby uměli ve svém životě změnit věci, které změnit mohou, aby se uměli smířit s věcmi, které změnit nemohou a aby v sobě našli moudrost, najít tu hranici mezi tím, kdy mohu a kdy nemohu.