Rozhovory z vejšky – Miloslav Zimmermann

Přinášíme Vám novou sekci, novou rubriku. Jedná se o rozhovory s osobami a osobnostmi, které působí, nebo působily na půdě fakulty. Postupně budeme zpovídat jednotlivce i skupiny a přidávat tak jejich názory, cesty a vzpomínky sem, mezi Vás.

První osobou, kterou jsme vyzpovídali a stane se pilotním průbojníkem je inženýr Miloslav Zimmermann. Za rozhovor mu moc děkujeme, stejně tak děkujeme studentce Radce Juránkové, která vedoucího Oddělení vnitřních a vnějších vztahů vyzpovídala.

Ani mě nenapadlo, že se s pár lidmi z malé místnosti dostaneme tak daleko, říká Ing. Miloslav Zimmermann zakladatel FASTteamu, pracující v Oddělení vnitřních a vnějších vztahů Fakulty stavební VUT v Brně.

Zajímalo by mě, jak jste se dostal k práci u nás na Fakultě stavební. Sice o Vás vím, že jste studovat na Fakultě elektrotechniky a komunikačních technologií VUT, ale fakulty moc společného nemají.

Zkusím to stručně. Vystudoval jsem lékařskou elektroniku, po vojně jsem nastoupil do Kancelářských strojů Brno, což byla počítačová firma. V roce 1989 jsme s kamarádem v Tišnově měli firmu Servis počítačů, kde jsem prodával a servisoval výpočetní techniku. Poté jsem z firmy odešel a nechal se zaměstnat jako obchodní zástupce firmy Argo v Brně.

Pak jsem se potkal s číšníkem jedné z prvních internetových kaváren v Brně a když jsme si povídali, tak mi řekl, že by chtěl založit lunch room. A protože jsem měl z bývalé firmy jednoho ze zákazníků z Fakulty stavební, tak jsem zašel na fakultu za kamarádem Zdeňkem Svobodou, který pracoval na ekonomickém oddělení. Ten řekl, že to můžeme vybudovat na fakultě.

Takže jsem se na FAST dostal tak, že jsem v roce 1997 založil studentský klub. Ale nastal háček, fakulta chtěla, aby někdo spravoval počítačovou síť, což byla podmínka, že já se musím na fakultě nechat zaměstnat.

Kdy a jak Vás napadla myšlenka FASTteamu? Protože FASTteam je spolek studentů, který pro fakultu vytváří nějaké kulturní dění a prakticky vždy jsou po ruce, což není na vysokých školách úplně běžné.

V roce 2013 se začalo přemýšlet, že by se oddělení, kterému jsem dělal vedoucího, rozdělilo a vytvořilo by se marketingové oddělení. Marketing se tedy přiřadil pod Oddělení vnitřních a vnějších vztahů a proběhlo výběrové řízení, které jsem vyhrál. Pan děkan přišel s myšlenkou zaměstnat šikovné studenty, s čím jsem souhlasil.

Pan proděkan mi na Noc vědců přidělil 10 studentů, se kterými jsme se nějak domluvili a počítali jsme s tím, že na Noc vědců přijde asi 50 lidí. Přišlo jich 350, na což jsme nebyli připraveni, ale všechno jsme zvládli. A to byl takový zárodek FASTteamu. Tenkrát jsme si říkali: „Bezva parta“.

Jednou po jednání „Bezva party“ za mnou přišel Daniel Skřek a řekl, že by chtěl být králem Majálesu a jak znalí vědí, tak toho krále Majálesu vyhrál a stal se takovým leadrem teamu. A byli to právě studenti, kteří přišli s názvem FASTteam a s logem FT.

To byl právě zlomový okamžik, kdy jsem Danielovi dal volnou ruku v marketingu a v náboru studentů. Já jsem měl úlohu jeho představy a vize, jak by se to mělo dělat, obhájit na akademickém poli, aby to prošlo.

Takže jste na začátku vůbec netušil, že se to zvládne posunout až tak daleko, jako jsme právě teď?

Neměl jsem ani tušení, že se z jedné kanceláře o velikosti Meetiny dostaneme až sem, kdy máme k dispozici celé patro budovy.

Jak dnes vnímáte FASTteam?

Velmi pozitivně. Dal jsem studentům volnost a možnost, aby se projevili, takže je práce baví. Tím pádem odvádí dobré výsledky a já je nemusím do práce nutit. To, čemu sám moc dobře nerozumím a co mě překvapuje je, že ta skupina lidí, která tady ve FASTteamu je, přitahuje další lidi podobného smýšlení. Takže se team stal stabilním a životaschopným za mého laskavého přihlížení.

Čeho si ceníte nejvíc na teamu?

Cením si toho, že ti lidé, kteří v tom teamu jsou, si váží prostoru, který jim dávám, aby mohli realizovat své nápady a dávám jim důvěru, takže je nepotřebuji kontrolovat. Fascinuje mě, že dokážou táhnout za jeden provaz, a ještě k tomu stejným směrem. Klobouk dolů a troufám si říct, že je to tím, že jim dávám prostor k tomu, aby se mohli projevit.

Co byste mi sám o sobě řekl?

Jsem Brňák. Je mi 58 let. Mám dva syny, jednoho vnuka. Na fakultě jsem od roku 1997, od roku 1994 jsem vegetarián, od roku 2018 se snažím být vegan, ale občas zhřeším. Třeba předevčírem jsem zhřešil naprosto báječným kynutým knedlíkem s borůvkami.

Bylo období v mém životě, kdy jsem modelařil, ale to jsem byl hodně malý. Pak jsem si nechal narůst dlouhé vlasy, to jsem chodil po diskotékách. Rád řídím auto, baví mě to. Rád jezdím na kole, ale hlavně rád chodím. Chovám v hlavě takovou myšlenku, že bych rád zrealizoval 100kilometrů za jeden den. Tak na to se teď pozvolna připravuji.

Co ještě o sobě? Neuvěřitelně kufruji. Začnu tady, skončím tam. Na to si musím dávat větší pozor.

Čeho si na životě nejvíc vážíte?

Toho, že ho můžu žít, že mi byl ten dar dán a že můžu mít k dispozici všechny své smysly. Můžu si život užít a být si toho vědom.

Co pro Vás znamená úspěšný den?

To je velice rozmanité. Může to být i den, kdy se s někým nepohodnu, ale najdeme potom oboustranně úroveň, kdy se dokážeme vrátit před ten okamžik, kdy jsme se nepohodli a vzpomeneme si, jak nám bylo dobře před tím, než jsme se nepohodli. Že zvládneme najít ten soulad, který byl před konfliktem.

Potom jsou takové obyčejné úspěšné dny. Jako například čtyřicet tisíc kroků, nebo když jako programátor počasí pro FASTteam uspěji, letos to na FASTfest vyšlo. Není v tom žádná magie, funguje to tím lépe, čím víc lidí si to přeje. V tom mám velké spojence ve FASTteamu. Ti už vědí, že to takhle funguje.

Je něco, na co jste během života přišel a chtěl byste to předat někomu dál?

Bylo období v mém životě, kdy jsem měl potřebu, jak říkal Jan Werich: „Trousit moudro.“, prostě jít životem a trousit moudro. Pak jsem si ale uvědomil, že nemusím každému radit jenom proto, že si myslím, že tohle by bylo pro něho vhodné.

Chcete-li, ale s něčím poradit, potom je to o tom, že si tu radu vyžádáte a já vám můžu dát ne radu, ale můj pohled, mé vnímání, co bych dělal já, kdybych byl na vašem místě. Ale nevyžádané rady jsou neštěstí, ty vás mohou zavést do slepých uliček. A je to taky až moc pohodlné, protože když vám dám radu a ono se to nepovede, tak potom lehce najdete viníka, který vám blbě poradil.

Co bych ale mohl dát jako odkaz studentům a nejen jim: „Spoléhejte na to, co cítíte.“, spoléhejte na pocity, které ve vás ta situace vyvolává. Poslouchejte víc sami sebe.

Myslíte si, že máte určitou vlastnost, kterou si dokážete získat lidi? Protože jsem si už za tu krátkou dobu všimla, že dokážete lidi dostat do dobré nálady a umíte s nimi spolupracovat.

Víte, co to někdy stojí sil? To si dělám trochu legraci. Pokud je prioritou dojít k nějakému řešení, tak ta cesta je vždycky jednodušší než, když se 10 lidí bude hádat, kdo měl pravdu.

Byl jsem na několika kurzech pro zaměstnance a tam se mě na to ptali taky. Vždy jsem něco řekl, ale pak jsem na jednom kurzu přišel na to, že jsem asi dobrý posluchač, že dokážu lidem naslouchat a snažím se je nesoudit. Někdy lidi stojí hodně úsilí, než svůj názor řeknou a já si uvědomuji, že je to velká zodpovědnost. Protože se mi člověk svěřil s něčím tak osobním a důležitým, pro něj významným, že by to pro něj byla obrovská rána, kdybych to vykecal.

Vím, že rád čtete. Tak by mě zajímalo, jestli už jste narazil na Vaše osudové motto či citát.

Těch citátů bylo hodně, některé mě opravdu ovlivnily. Většinou se k citátu váže nějaký můj posun, nebo zkušenost, která mě změnila k tomu mému lepšímu já, abych byl blíž k sám sobě.

A motto.. Je to moudrost, která není z mé hlavy, ale z hlavy mého táty. Vždy, když jsem za ním přijel, tak jsem se ho snažil nějak pozvednout. Říkal mu, ať si dá nějaký cíl. On mi řekl, že cíl máme všichni stejný, ten je jen jeden, truhla.

Jednou mi to došlo, že ten táta měl pravdu. Na životní cestě máme opravdu jediný cíl, a to je to, kdy opustíme hmotnou existenci a staneme se možná něčím jiným nebo ničím. Ale my můžeme na své cestě, tak jak to říkal můj táta, dělat zastávky. Zastavím se a jdu dál, zastavím se a jdu dál. Nejsou to cíle. Cíl má jednu velmi špatnou vlastnost. Vy se těšíte, že na tento kopec vylezete, tak si to dáte jako cíl, jdete a myslíte na cíl. Pak dojdete nahoru, řeknete si: „Jsem tady, ale co teď?“ A tu cestu, kterou jste absolvovali k cíli často podřídíte tomu, abyste na ten cíl mysleli.

V moudrých knihách se dočtete, že cílem života není ten cíl, ale ta cesta. Ne, cesta je prostě cesta, tou můžete dojít tam nebo tam. Kterou si vyberete je na vás, ale nejsou žádné cíle, cíl je jen jeden. To ostatní jsou zastávky na vaší pouti života.