Tramtadadá, životní pojistka leží na účtu nedotčena již pár let, třetí léto v řadě hákuju v továrně na výfuky, a tak nějak se tím životem lopotím sám. Ubíjející směsice práce, studia a stesku po bývalém životě. Brouzdám opět letenky na internetu a sním, kam bych to asi rád zaletěl. Letěl jsem už? Jo. Když mi bylo 5. Pamatuju si to? Ne. Je rozumné zaletět nejprve někam do civilizace? Jo. A co na mě svítí z okna prohlížeče? Island. Rozum beru do hrsti, muchlám jej v dlaních a zahodím z okna. Tak kam už vím. S kým? Píšu: „Adame, bratránku můj, co tak že bychom letěli na Island?“ a on odepisuje něco lehce vulgárního, zkrátka rázně odmítá, jak se na Ostravsku sluší a patří. Sháním tedy na Cestovatelské seznamce na Facebooku. Trochu patálie. Už 8. holka v řadě zasněně slíbila že pojede a po dvou týdnech napsala nějaký důvod, proč nemůže. Jsem zoufalý. Do odletu zbývá měsíc a nemám s kým letět. “Cink“ Na Facebooku se mi ozývá parta kluků, že Island plánují také, a tak to spojíme.

Jsem na nádraží. Obratle mé páteře se seskupují v jeden celek pod tíhou té pitomé krosny naplněné vším, co si myslím, že budu na těch 11 dní v zemi vikingů potřebovat. Jak jinak, než s mimo jiné i FASŤáckou mikinou a trikem. Oči zalepené a čekám až se sejdu s lidmi, které jsem v životě neviděl, abychom spolu nasedli na 1500 km dlouhou štreku vlakem z Ostravy do Gdaňsku a to jen proto, abychom ušetřili tisícovku na letenkách. Boží! Můj nápad! Setkávám se s partou těch junáků, s nimiž budu žít dalších 288 hodin nonstop. A málem nám ujíždí vlak. Honza se hold rozhodl, že si ještě koupí sváču. Vlak na nástupišti a my přemlouváme průvodčího, aby ještě vlak nepouštěl.

Kodrcáme se tím vlakem, mám novou zrcadlovku koupenou v podstatě kvůli Islandu a skrat. Čučím jak z jara a já inteligent jsem si na ni nevzal nabíječku. Takže oběháme Gdaňsk. Máme na to přeci jen den před odletem čas.

Dojíždíme do Gdaňsku, napravo vykolejený vlak, nalevo výhled na NIC. Po 11 hodinách ve vlaku, před sebou „první“ cesta letadlem do země, kde hlásí že asi vybuchne sopka. Ne, chmury pryč a užívat! Po příjezdu na nádraží se snažíme zorientovat, ale více méně jdeme tak nějak „za nosem“. Dorážíme na ubytování domluvené přes RBNB a vítá nás polák Oliver. Seká tu angličtinu tak nádherně, tak plynule, až se stydím. Paráda! Bydlíme! Hurá dát sprchu a sehnat nabíječku na foťák.

Brouzdáme UBER hledáme si nějakou dopravu do obchoďáku. Šokující zjištění je, že v Gdaňsku je pro menší skupinku lidí levnější jet UBERem, než si zvolit MHD. Nakoupeno!

Je ráno odletu. Slunce se drápe kousek nad obzor, teplo nijak zvlášť. Taxík, který nás má odvézt na nás čeká a v něm pořádně udělaný, asi 140 kilový Lešek. Hází nám bagáž do kufru a vyrážíme. Naskakujeme do letadla. Měl jsem ještě doma takový nápad, že si povedu deník, takže na povrchu batůžku mám zápisník a kuličkové pero. Vzlétáme! Islande, těším se na tebe!

Chytáme turbulence. Za oknem se střídá modrá s bílou. Bílá s modrou. Už dvě hodiny nic jiného než voda a mraky. Ostrov na levoboku! Z okénka vidím pevninu. Island. Ta tečka se zvětšuje a blíží. Nebo my se blížíme k ní? Tady na konci světa těžko říct. Jedno vím jistě, takhle z výšin to vypadá jako šedočerná placka uprostřed ničeho. Jen šedá, černá a tato kombinace překvapivě často přerušená vlásečnicemi reflektujícími oblohu. Rozpraskaná, rozervaná, ale sladkou vodou smáčená země uprostřed oceánu. Klesáme. Vidím první domy. Všechny z plechu a lehce narezlé. Ať už se blíží Země, nebo my k ní, letadlem to hází ze strany na stranu. Docela dravě. Vítr fouká ze strany a překvapivě silně. Náš představený, ten, kdo jediný teď rozhoduje o tom zda být, či nebýt, se chystá na přistání. Ranvej se napojuje na kola. RÁNA! Přistání dost prudké a letadlo se naklání. Křídlo máme necelý půlmetr nad zemí a skoro s ním zadřeme o zem. Pilot na poslední chvíli letadlo strhává prudce vzhůru a opět se vzdalujeme. Děti brečí a lidé, tedy převážně poláci, začínají pronášet zajímavá, ne tak docela publikovatelná slovní spojení. Nastala panika a do toho pilot lámanou angličtinou hlásí, že jsou opravdu špatné větrné podmínky a že musíme obkroužit ostrov a zkusit to znova. Do deníku píšu celou dobu a v podstatě dopisuji už půl strany svého odkazu. V těch větách zejména zmiňuji, koho mám rád, co jsem s kým zažil a vím, že tohle nemusí dopadnout dobře. Přistáli jsme. Úleva. Potlesk. Pro tentokrát zasloužený, ne takový ten turistický. Na letadlo se napojuje tunel a já si to kráčím na letiště. Vyzvedáváme bagáž. Vylezáme konečně před letiště najít autobus, který nás odveze do Reykjavíku do kempu. Je zima. Prší. Fouká. První krůček vpřed a už stojím na tom sopečném kameni v Atlantiku. Island.

Jakub Gulec,
Vodní hospodářství a vodní stavby